ECLI:CZ:US:2011:4.US.178.11.1
sp. zn. IV. ÚS 178/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, AK se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 č. j. 26 Cdo 2806/2010-420 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
S tvrzením o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. K porušení jeho práv zakotvených v ustanoveních čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") došlo dle stěžovatele v důsledku formalistického a nesprávného postupu dovolacího soudu.
Konkrétně stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že jeho závěr, podle něhož spolu se zánikem bytu zaniknou též všechna práva z nájemního vztahu, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nejvyšší soud dle stěžovatele rovněž přehlédl, že i když stěžovatel nebyl majitelem bytu, může mu zničením bytu vzniknout nárok na náhradu škody ve smyslu ustanovení §415 a násl. občanského zákoníku.
Stěžovatel poukázal též na skutečnost, že právní závěry obsažené v napadeném usnesení relativizují význam některých dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 29 Odo 661/2006.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníkům řízení znám.
III.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání způsobem, který neporušuje základní práva stěžovatele. Nejvyšší soud dostatečným a ústavně konformním způsobem vyložil svůj právní názor, podle něhož stěžovatelem podané dovolání neobsahovalo otázku zásadního právního významu, neboť se týkalo problematiky, která již dovolacím soudem byla řešena a odvolací soud se od judikatury soudu dovolacího neodchýlil. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (na jejichž základě proti napadenému rozhodnutí brojí) byla přijata za zcela jiných skutkových okolností a na projednávanou věc nelze právní závěry v nich obsažené aplikovat.
Napadené usnesení je dle názoru Ústavního soudu nejen ústavně konformní, nýbrž i zcela souladné s postavením Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jehož úkolem je primárně sjednocování judikatury a nikoliv individuální přezkum všech rozhodnutí odvolacích soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu