ECLI:CZ:US:2011:4.US.1825.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1825/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. P. a 2) J. P., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem, AK se sídlem Černokostelecká 33, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2011 č. j. 5 Co 374/2009-119 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 26 Cdo 3307/2009-102, spojenou s návrhem na potvrzení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2009 č. j. 5 Co 374/2009-82 a návrhem na zrušení ustanovení §712 odst. 5 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 a násl., jakož i v čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak napadené kasační rozhodnutí dovolacího soudu, tak pozdější nové rozhodnutí soudu odvolacího trpí dle stěžovatelů celou řadou vad. Stěžovatelé obecným soudům zejména vytkli, že se pouze okrajově zabývaly otázkou dobrých mravů, a to přestože jde o otázku v předmětné věci (platnost výpovědi z nájmu bytu) klíčovou. Mimo to stěžovatelé obecně namítali, že soudy, které vydaly napadená rozhodnutí, nedostatečně posoudily všechny rozhodné okolnosti případu a nevypořádaly se s jejich námitkami.
V návaznosti na výtky vůči rozsudku dovolacího a následnému rozhodnutí odvolacího soudu navrhli stěžovatelé potvrdit předcházející (dovolacím soudem zrušený) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ustanovení §712 odst. 5 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení, jež by mělo dopadat na rozhodování o náhradním ubytování v případech rodin s nezletilými dětmi, je totiž v důsledku opomenutí při novelizaci zákona neaplikovatelné, a porušuje tak ustanovení čl. 32 Listiny.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení znám.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je sice (s výjimkou dále uvedenou) Ústavní soud příslušný, avšak jedná se o ústavní stížnost částečně nepřípustnou a ve zbylém rozsahu zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení IV. ÚS 372/04, IV. ÚS 187/05 či Pl. ÚS 38/10, dostupné, stejně jako i rozhodnutí dále citovaná, na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
V projednávané věci je konečným rozhodnutím poslední rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž bylo o žalobě stěžovatelů meritorně a pravomocně rozhodnuto. Napadený kasační rozsudek Nejvyššího soudu se práv či povinností stěžovatelů přímo nedotknul, nýbrž pouze otevřel prostor pro opětovné projednání věci odvolacím soudem. V řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, z něhož vzešlo druhé napadené rozhodnutí, pak stěžovatelé mohli na obranu svých (nejen) základních práv vystupovat. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti v části brojící proti rozsudku Nejvyššího soudu (k tomu srov. též např. nález IV. ÚS 290/03, Sb. n. u., sv. 32, č. 34).
Ústavní stížnost proti následnému rozsudku odvolacího soudu je pak sice přípustná, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Napadený rozsudek odvolacího soudu však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ústavně konformně a řádně se zabýval veškerými relevantními okolnostmi případu, včetně stěžovateli zmiňované otázky dobrých mravů. Za příčící se dobrým mravům (ani ústavně garantovaným právům stěžovatelů) nelze považovat ani právní názor obecných soudů, podle něhož má být o bytové náhradě rozhodováno až v případném řízení o vyklizení bytu. Neshledav porušení či dotčení žádného základního práva stěžovatelům ústavně garantovaného, může Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí v dalším odkázat.
Stížnostní požadavek vyjádřený návrhem, dle něhož by Ústavní soud měl potvrdit rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2008 č. j. 8 Co 2586/2007-196 (správně - též dle údaje na str. 3 ústavní stížnosti - rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2009 č. j. 5 Co 374/2009-82) není projednatelný s ohledem na nedostatek pravomoci Ústavního soudu [srov. ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; slovy zákona o Ústavním soudu není Ústavní soud příslušný k projednání návrhu na potvrzení rozhodnutí soudu obecného, nehledě na fakt, že rozsudek, jehož potvrzení je žádáno, právně neexistuje, neboť byl zrušen rozhodnutím dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, odmítl Ústavní soud podle ustanovení §§43 odst. 2 písm. b) i návrh na zrušení ustanovení §712 odst. 5 věty druhé občanského zákoníku. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu