ECLI:CZ:US:2011:4.US.1895.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1895/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti B. V., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 8 To 472/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 27. 6. 2011 se B. V. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") vydané v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 1 T 129/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 1 T 129/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 8. 2010 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona k §222 odst. 1 tr. zákona, a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou; poškozená byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 11. 11. 2010 odvolací soud rozsudkem k odvolání obviněného do výroků o vině i trestu rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 8. 2010 zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; dále mu uložil trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou; poškozenou odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 13. 4. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2010 odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud opomněl jeho důkazní návrh na doplnění znaleckého posudku k újmě na zdraví, kterou měl poškozenému způsobit, a to "zejména ve vztahu k vysvětlení zcela nezvyklé skutečnosti, že poškozený vyhledal lékařskou pomoc až s odstupem čtyř dnů, a to ve zcela neobvyklou hodinu mimo obvyklé ordinační hodiny, což odpovídá spíš situaci, kdy poškozený reagoval nikoliv na následek jednání stěžovatele, ale na újmu na zdraví vzniklou později, pravděpodobně tedy dne 4. 6. 2009, kterou však nezpůsobil a ani nemohl způsobit stěžovatel." Tím byl porušen princip rovnosti zbraní a požadavek na dostatečné odůvodňování soudních rozhodnutí, neboť odvolací soud se tímto návrhem v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval. Stěžovatel dále vyjádřil "názor o závažných pochybeních při samotném dokazování a odůvodnění napadeného rozsudku a též poukaz na zela extrémní rozpor závěrů účastníka řízení s obecnou skutečností, který nebyl opřen o závěry znalce."
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z následujících důvodů.
Ústavní soud připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
K tvrzení o opomenutí důkazu v řízení před odvolacím soudem Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Na druhé straně je třeba akceptovat, že připuštění důkazu je věcí obecných soudů, jež nezávisle rozhodují o tom, který důkaz je významný pro trestní řízení a který lze vyloučit jako nevýznamný (což platí i pro důkaz znaleckým posudkem). Takto bylo postupováno i ve věci stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2010 totiž plyne, že nedostatky v dokazování před nalézacím soudem ohledně závažnosti újmy způsobené poškozenému nebylo možné v rámci odvolacího řízení napravit, neboť případným prokázáním těžké újmy na zdraví by byla naplněna skutková podstata trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, a za situace, kdy odvolání podal jen obviněný, nebylo možno rozsudek nalézacího soudu měnit v jeho neprospěch. Obdobně i dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "Pro spáchání trestného činu vydírání podle §235 tr. zákona není podstatný vznik a rozsah poranění na poškozeném, nýbrž to, že vůči němu bylo vůbec použité násilí, kterým ho obviněný nutil k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl (konkrétně, aby poskytl informace). Toto potvrdil i sám obviněný, ... . Vznik a rozsah poranění by byl důležitý právě pro posouzení činu jako trestného činu ublížení na zdraví, nebo kdyby byl obviněný uznán vinným rovněž podle §235 odst. 2 písm. d) tr. zákona (způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu), což v daném případě nenastalo."
Z výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces při dokazování tím, že odvolací soud neakceptoval důkazní návrh obviněného na doplnění znaleckého posudku, bylo zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhy podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu