ECLI:CZ:US:2011:4.US.1900.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1900/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravská železárenská a.s., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 962/3, zastoupené JUDr. Petrem Poledne, PhD., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 Cm 28/2005-290 ze dne 24. února 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích základních práv zaručených čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 Cm 28/2005 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě v řízení, ve kterém se Ing. P. N. (dále jen "navrhovatel") domáhal zrušení valné hromady stěžovatelky ze dne 19. července 2004, resp. určení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře učiněného na této valné hromadě, v záhlaví citovaným rozhodl, že přibírá do řízení dalšího účastníka, a to společnost Hentron AG, IČ FL-002.230.477-5, se sídlem Aeulestrasse 5, FL-9490 Vaduz, Lichtenštejnsko (dále jen "společnost Hentron"). Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že v této věci jde o řízení vymezené ust. §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu, neboť jde o řešení vztahů mezi společníkem a společností týkajících se účasti na ní, a z ustanovení §200e odst. 1 a 3 občanského soudního řádu pak vyplývá, že účastenství v těchto věcech se řídí ustanovením §94 odst. 1, větou první, občanského soudního řádu, podle kterého jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Krajský soud v Ostravě tak přibral společnost Hentron do řízení, neboť se jedná o subjekt, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Ostravě nesprávně interpretoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a že nebyl oprávněn společnost Hentron do řízení přibrat.
Stěžovatelka má za to, že řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře společnosti zahájené navrhovatelem nelze podřadit pod vymezení ustanovení §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu. Vymezení řízení podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu je podle stěžovatelky provedeno dvojím způsobem. Jednak subjekty (stranami sporů), tzn. spory mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, za druhé pak typy vztahů, které jsou mezi vymezenými subjekty sporné, tj. vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena). Řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře společnosti pod uvedené vymezeni podle stěžovatelky nespadá, neboť shora uvedenému vymezení nekoresponduje.
Stěžovatelka dále uvádí, že i pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře lze podřadit pod ustanovení §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu a z toho důvodu i pod ustanovení §200e odst. 1 občanského soudního řádu, má za to, že z ustanovení §200e odst. 3 občanského soudního řádu nelze dovodit, že účastenství v tomto řízení se řídí třetí definicí účastníků (§94 odst. 1 věta prvá občanského soudního řádu). Podle názoru stěžovatelky je nutno ustanovení §200e odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s jeho ustanovením §94 odst. 1 věty prvé vykládat tak, že třetí definice účastníků dopadá jen na ta řízení o některých otázkách obchodních společností, která jsou zařazována mezi tzv. nesporná řízení, která lze zahájit i bez návrhu. Pouze v těchto věcech se totiž podle stěžovatelky účastenství může řídit ustanovením §94 odst. 1 občanského soudního řádu. Judikatura i právní doktrína nemají podle stěžovatelky pochybnosti o tom, že tzv. třetí definice účastenství v řízení se použije pouze v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu. Stěžovatelka uvádí, že si samozřejmě uvědomuje vzájemné odkazy mezi ustanoveními §200e odst. 1, §200e odst. 3 a §94 odst. 1 věta prvá občanského soudního řádu, je však tohoto názoru, že tyto odkazy nelze interpretovat čistě gramaticky, bez ohledu na logiku a účel.
Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení §200e odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §94 odst. 1, 3 občanského soudního řádu lze aplikovat pouze v případech takových řízení ve věcech obchodních společnosti ve smyslu §200e odst. 1 občanského soudního řádu, která mohou být zahájena i bez návrhu a že nemohou dopadat na řízení, která mohou být zahájena pouze na návrh. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že s ohledem na povahu řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře nelze postupovat dle ustanovení §94 odst. 3 občanského soudního řádu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Protiústavnost v záhlaví citovaného rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecným soudem podaný výklad rozhodných procesních ustanovení se nedotýká některého ze základních a ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky, zda je předvídatelný a rozumný, zda odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a zda není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Ústavní soud dále podotýká, že v záhlaví citované rozhodnutí je procesním rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvalitativně založeném úsudku o nižší významnosti rozhodnutí, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje přezkum uvedených rozhodnutí, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti zde předpokládá splnění přísně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro procesněprávní posouzení esenciální (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 185/98, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 nebo III. ÚS 1183/07).
Při posouzení hlediskem výše uvedených kritérií ústavní stížnost stěžovatelky nemůže obstát.
K tomu je nutné především uvést, že zpochybněním kvalifikace řízení coby sporu z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností [§9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu] stěžovatelka otevřela pouze otázku interpretace podústavního práva, která, jak je uvedeno výše, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Stěžovatelka dává najevo, že soudem použitý výklad §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu není v souladu s vymezením subjektů a vztahů podle citovaného zákonného ustanovení. Ačkoli návrh na určení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře společnosti v rozhodných souvislostech dosud nebyl kvalifikován v uveřejněných soudních rozhodnutích (či právní teorii), není samozřejmé, že podřazení řízení s takto vymezeným předmětem ustanovení §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu lze kvalifikovat jako extrémní vybočení z ustáleného výkladu, resp. jako projev libovůle soudu. V této souvislosti lze například uvést, že podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1088/2004 ze dne 14. září 2005 domáhá-li se akcionář splnění práva, přiznaného mu jako akcionáři vůči společnosti, jde o spor z právního vztahu mezi společníkem a společností týkající se účasti na společnosti. Navíc výčet právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností dle §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu se výčtem uváděným stěžovatelkou nevyčerpává, což lze dokumentovat též na pouze demonstrativním výčtu uváděném v komentáři k občanskému soudnímu řádu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 31-32). V této souvislosti pak Ústavní soud též podotýká, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani blíže neargumentuje, proč vymezení subjektů či vztahů (vymezení předmětu řízení) aplikaci §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. podle jejího názoru brání.
K námitce, podle níž že ustanovení §200e odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §94 odst. 1, 3 občanského soudního řádu lze aplikovat pouze v případech takových řízení ve věcech obchodních společnosti ve smyslu §200e odst. 1 občanského soudního řádu, která mohou být zahájena i bez návrhu a že nemohou dopadat na řízení, která mohou být zahájena pouze na návrh, Ústavní soud konstatuje, že již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 230/95 ze dne 12. září 1996 interpretoval ustanovení §200e odst. 1 a 3 občanského soudního řádu tak, že ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení §200e občanského soudního řádu, jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, přičemž pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu při konstrukci tohoto ustanovení rozlišit účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení vyjádřil přímo.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady jejího podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu