ECLI:CZ:US:2011:4.US.1929.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1929/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky N.V.L., s. r. o., se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, IČ 26159198, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 321/2009-233 ze dne 7. 4. 2010, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 55 Cm 184/2004-222 ze dne 7. 10. 2009 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu krajského soudu sp. zn. 55 Cm 184/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka na základě usnesení vrchního soudu č. j. 6 Cmo 406/2007-183 ze dne 3. 1. 2008, vydaného podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vstoupila do probíhajícího odvolacího řízení před tímto soudem jako procesní nástupkyně dosavadního žalobce, který jí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 7. 2006 postoupil mimo jiné i pohledávku, která byla předmětem sporu. Dosavadní žalobce, který dne 21. 6. 2005 podal odvolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-101 ze dne 24. 5. 2005, jímž byla jeho žaloba zamítnuta, byl přitom jako správce konkurzní podstaty osvobozen od soudního poplatku s ohledem na §11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném k datu podání odvolání (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Krajský soud, poté co mu byl spis vrchním soudem dne 4. 2. 2009 vrácen, vyzval usnesením č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009 stěžovatelku, aby zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 81.140,- Kč. I přes poučení krajského soudu, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, se stěžovatelka pokusila tento opravný prostředek využít, nicméně vrchní soud její odvolání usnesením č. j. 6 Cmo 88/2009-218 ze dne 20. 8. 2009 odmítl. Následně krajský soud stěžovatelku usnesením č. j. 55 Cm 184/2004-221 ze dne 14. 9. 2009 opětovně vyzval k zaplacení soudního poplatku. Jelikož stěžovatelka na výzvu nereagovala a soudní poplatek nezaplatila, rozhodl krajský soud usnesením č. j. 55 Cm 184/2007-222 ze dne 7. 10. 2009 o zastavení odvolacího řízení. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením vrchního soudu č. j. 6 Cmo 321/2009-233 ze dne 7. 4. 2010.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že napadenými usneseními vrchního a krajského soudu, jimiž byla nejprve dne 17. 2. 2009 vyzvána k zaplacení soudního poplatku a následně bylo řízení zastaveno, došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně porušení základních principů právního státu, a to principu legitimního očekávání a principu právní jistoty. Dále jimi byla porušena i další ustanovení ústavního pořádku České republiky, a to konkrétně čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka citovala příklady z judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04, IV. ÚS 162/99, III. ÚS 170/99) i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999), a to především ve vztahu k nutnosti dostatečného a přesvědčivého odůvodnění soudních rozhodnutí, pokud se v nich soudy odchylují od dřívější rozhodovací praxe. Stěžovatelka shledala rozhodnutí obecných soudů nesprávnými jak z pohledu obsahového, tak z pohledu formálního, a takto také rozdělila své námitky vůči napadeným rozhodnutím. Obsahovou nesprávnost spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nepřijaly její argument, že s ohledem na §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích již uplynula prekluzivní lhůta k vyměření a vymáhání předmětného soudního poplatku, ani argument, že byť ona sama nepatří do okruhu osob osvobozených od soudních poplatků, nelze jí zpětně vyměřit ani na ní vymáhat soudní poplatek, od jehož zaplacení byl osvobozen její právní předchůdce. Stěžovatelka byla naopak přesvědčena, že má povinnost platit jen ty soudní poplatky, k nimž jí vznikne poplatková povinnost po jejím vstupu do řízení, a odkázala v této souvislosti na konstantní praxi obecných soudů reprezentovanou usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 221/2003. Stěžovatelka taktéž upozornila, že výklad přijatý vrchním soudem v nyní projednávané věci nerespektuje všeobecně uznávaný princip zákazu retroaktivity. Formální nesprávnost rozhodnutí obecných soudů pak stěžovatelka spatřovala v tom, že vrchní soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, odklánějící se od ustálené rozhodovací praxe, na níž jej stěžovatelka výslovně upozorňovala, ani se v něm dostatečně nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména neodůvodnil, proč podle něj nelze aplikovat §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. S ohledem na výše uvedené tedy stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení vrchního soudu a krajského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že tato splňuje všechny výše zmíněné požadavky pouze ve vztahu k usnesení vrchního soudu č. j. 6 Cmo 321/2009-233 ze dne 7. 4. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-222 ze dne 7. 10. 2009. Naopak v části týkající se usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009 musel Ústavní soud posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou, resp. opožděnou, a z těchto důvodů ji podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pokud jde o posledně zmíněné usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009, kterým byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání, tato se proti němu odvolala, ačkoli byla krajským soudem poučena o tom, že odvolání není přípustné. Vrchní soud pak o podaném odvolání rozhodl tak, že jej usnesením č. j. 6 Cmo 88/2009-218 ze dne 20. 8. 2009 odmítl. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu pak již stěžovatelka nijak nebrojila, byť byla-li skutečně přesvědčena o přípustnosti odvolání proti usnesení krajského soudu vyzývajícímu k zaplacení soudního poplatku, mohla podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu. Jestliže tak neučinila, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dále podotýká, že i pokud by ústavní stížnost stěžovatelky ve shora vymezeném rozsahu neshledal nepřípustnou z důvodu právě uvedeného, a to s ohledem na skutečnost, že proti usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku zákon fakticky žádný opravný prostředek, řádný ani mimořádný, neposkytuje, musel by dojít k závěru, že jde o stížnost uplatněnou po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem o Ústavním soudu. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže byla výzva k zaplacení soudního poplatku stěžovatelce doručena dne 5. 3. 2009, kdy si příslušné usnesení krajského soudu převzala (prostřednictvím svého právního zástupce), a ústavní stížnost byla podána až dne 2. 7. 2010, pak se tak stalo zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Konečně pak Ústavní soud konstatuje, že i pokud by ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009 neshledal neprojednatelnou z důvodů výše uvedených, musel by ji přesto odmítnout jako nepřípustnou s ohledem na to, že směřuje proti usnesení vyzývajícímu k zaplacení soudního poplatku, které samo o sobě není způsobilé zasáhnout do sféry základních práv a svobod stěžovatelky, neboť bezprostředně nevyvolává žádné negativní následky. Předmětné procesní rozhodnutí se totiž až posléze promítá do konečného rozhodnutí, proti němuž je přípustný opravný prostředek v podobě odvolání. Ostatně právě ono konečné rozhodnutí a následné rozhodnutí o odvolání proti němu směřujícímu jsou ústavní stížností rovněž napadeny a níže také meritorně přezkoumány. Až tyto totiž mohou mít negativní dopad do právní sféry stěžovatelky, a tudíž jsou způsobilé pro ústavní přezkum, na rozdíl od procesního rozhodnutí s výzvou k zaplacení soudního poplatku, které je teprve jejich podkladem.
III.
Ústavní soud se tedy dále zabýval toliko usnesením vrchního soudu č. j. 6 Cmo 321/2009-233 ze dne 7. 4. 2010 a usnesením krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-222 ze dne 7. 10. 2009, u nichž bylo možné přistoupit k meritornímu přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 55 Cm 184/2004, jak výše uvedeno, i vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil a omezil se na zaslání spisu. Vrchní soud se vyjádřil tak, že podle jeho názoru nelze ústavní stížnosti vyhovět, ježto stěžovatelce nebyla napadeným postupem a rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech. Vrchní soud s odkazem na §9 a 11 zákona o soudních poplatcích zopakoval svůj názor, že stěžovatelka nesplňovala podmínky pro osobní osvobození od soudních poplatků v řízení, které ani věcně nebylo osvobozeno od poplatkové povinnosti, a tak soudy postupovaly správně směrem ke splnění poplatkové povinnosti poplatníkem.
Vedlejší účastnice, Zemědělské zásobování a nákup v Chrudimi, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), mající v řízení před obecnými soudy postavení strany žalované, ve svém vyjádření rovněž navrhla, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka nejprve spekulativně zakoupila předmětnou pohledávku a posléze se domáhala projednání odvolání bez uhrazení soudního poplatku, čímž fakticky přenášela riziko svého podnikání na stát. Vedlejší účastnice poukázala na další procesní možnosti stěžovatelky, zejména na možnost požádat o osvobození od soudního poplatku nebo na možnost jej uhradit a následně se domáhat jeho navrácení, čímž by stěžovatelka zabránila zastavení řízení. Vedlejší účastnice dále uvedla, že poplatková povinnost stěžovatelce vznikla až v souvislosti s usnesením o jejím vstupu do řízení ze dne 3. 1. 2008, doručeným dne 25. 1. 2008, kdy se také soudní poplatek stal splatným. V závěru pak vedlejší účastnice, stejně jako stěžovatelka sama, odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 221/2003, s jehož závěry se ztotožnila, byť z nich vyvodila opačné důsledky než stěžovatelka.
Vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovatelce, která na ně reagovala přípisem ze dne 27. 10. 2010, v němž zopakovala podstatné body své ústavní stížnosti a konstatovala, že ani vrchní soud ani vedlejší účastnice vůbec nereagovaly na její hlavní argumenty. Nad rámec původní ústavní stížnosti pak stěžovatelka nově namítla porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Připomněla totiž, že v řízení před obecnými soudy byla k zaplacení soudního poplatku vyzvána usnesením krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009, který jej vydal v reakci na pokyn vrchního soudu ze dne 4. 2. 2009, jehož jménem jednala samosoudkyně JUDr. Hana Voclová. O odvolání stěžovatelky podaném proti usnesení krajského soudu pak opět rozhodoval vrchní soud samosoudkyní JUDr. Hanou Voclovou, a to tak, že odvolání odmítl. Rovněž o odvolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-222 ze dne 7. 10. 2009 o zastavení řízení rozhodl vrchní soud samosoudkyní JUDr. Hanou Voclovou.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí, s výhradou výše zmíněnou, přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepříslušní přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit se závěry stěžovatelky o protiústavnosti napadených usnesení. Nepopírá přitom, že porušení příslušných procesních předpisů při rozhodování o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku může za určitých okolností dosáhnout ústavněprávního rozměru, když může zakládat odepření možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 231/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 86, str. 307 a násl., či nález Ústavního soudu sp. zn. III. 588/2000, publikován tamtéž, svazek 26, nález č. 56, str. 107 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo.
Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil svůj právní názor, že jelikož stěžovatelka nebyla osobně osvobozena od soudních poplatků, jako byl její procesní předchůdce, a jelikož je vázána jeho procesními úkony v řízení, dopadá na ni poplatková povinnost. Stejně tak se vrchní soud vypořádal i s námitkou, že nebyl porušen §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť poplatková povinnost stěžovatelce vznikla až v souvislosti s jejím vstupem do řízení a nikoliv podáním odvolání jejím právním předchůdcem, takže ještě nemohlo dojít k uplynutí zákonné lhůty stanovené k vyměření a vymáhání poplatku. Toto vyměření tudíž ani nemohlo být retroaktivním. Těmto závěrům vrchního soudu neměl Ústavní soud po obsahové stránce z ústavněprávního hlediska co vytknout. Z právě uvedeného rovněž plyne, že vrchní soud nepochybil ani po stránce formální, když své rozhodnutí podložil řádným, srozumitelným a přesvědčivým odůvodněním, v němž reagoval na všechny podstatné argumenty stěžovatelky. Je pravdou, že se vrchní soud výslovně nevymezil vůči judikatuře, o níž se stěžovatelka ve svém odvolání opírala; nicméně učinil tak implicitně, když své rozhodnutí transparentně podepřel rozumnými a objektivními důvody. Ústavní soud se nemohl ztotožnit s názorem stěžovatelky, že jí předkládaná rozhodovací praxe je praxí ustálenou, neboť opak je zřejmý například z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1252/07 ze dne 28. 6. 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V dané věci se jednalo o případ téměř identický, kdy Ústavní soud neshledal protiústavním postup obecných soudů, které zastavily řízení o žalobě stěžovatelky, nastoupivší na místo dosavadního žalobce osvobozeného od soudních poplatků, pro nezaplacení soudního poplatku za návrh na zahájení řízení, který jí byl vyměřen až po jejím vstupu do řízení. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 1252/07 shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a od těchto závěrů neměl důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Konečně Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Ačkoli princip dvouinstančnosti, respektive související právo na odvolání není v obecné rovině ústavním pořádkem garantováno (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09, publikován pod č. 332/2010 Sb.), jedná se o významný princip českého soudního řízení, jehož porušení by za určitých okolností mohlo dosáhnout i ústavněprávní roviny. Tak tomu ovšem v předloženém případě nebylo. Stěžovatelka se jednak ve svém vyjádření mýlí v tom, že by ve všech namítaných případech vrchní soud rozhodoval a jednal samosoudkyní JUDr. Hanou Voclovou. Vrchní soud totiž vždy rozhodoval v senátě, přičemž JUDr. Hana Voclová byla jeho předsedkyní. Předně však princip dvouinstančnosti nemohl být porušen proto, že byly plně respektovány tradiční instanční postupy v řízení, garantující stěžovatelčino právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Naopak porušením tohoto ústavně zaručeného práva stěžovatelky by bylo, pokud by byl zákonný soudce, ať samosoudce, či senát, jí přidělený u konkrétního soudu v průběhu řízení měněn, vyjma případů stanovených zákonem. Ústavní soud tak i tuto výtku stěžovatelky musel jako nedůvodnou odmítnout.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost v části meritorně přezkoumávané odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu