ECLI:CZ:US:2011:4.US.1951.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1951/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti MAX - V, spol. s r. o., se sídlem v Chodové Plané, Výškovská 43, zastoupené Mgr. Danielem Kroftou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Tyršův dům, Újezd 450/40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 čj. 29 Cdo 1063/2011-541, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2010 čj. 2 Ko 39/2010-504 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2010 čj. 26 K 21/99-473 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 1. 7. 2011 se MAX - V, spol. s r. o., se sídlem v Chodové Plané (dále též "úpadce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v konkursní věci Krajského soudu v Plzni (dále jen "konkursní soud") sp. zn. 26 K 21/99, přičemž z rozhodnutí konkursního soudu ze dne 6. 5. 2010 navrhl zrušit jen výrok II. bod a).
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 6. 5. 2010 konkursní soud v konkursu vedeném podle zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), na majetek úpadce rozhodl o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku z podstaty. Ve výroku I. mj. uvedl, že v průběhu konkursu byly zcela uspokojeny všechny přednostní pohledávky a k uspokojení zůstávají pohledávky druhé třídy, které budou uspokojeny v rozsahu 100%. Ve výroku II. jmenovitě uvedl věřitele těchto pohledávek a částky, jež jim mají být vyplaceny; v odst. a) tohoto výroku dále specifikoval, že se jedná o pohledávky označené úpadcem jako promlčené podle zvláštních předpisů.
Dne 22. 11. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání konkursní věřitelky B. K. usnesení konkursního soudu ze dne 6. 5. 2010 potvrdil. Podstatou odvolacích námitek bylo tvrzení, že pohledávky věřitelů specifikované ve výroku II. odst. a) rozvrhového usnesení neměly být z důvodu promlčení uspokojeny. Odvolací soud uvedl, že předmětné pohledávky byly při přezkumném jednání zjištěny a nepopřel je ani úpadce. Poukázal na ustanovení §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání a konstatoval, že včasným přihlášením pohledávek do konkursu nastaly stejné účinky, jako při uplatnění práva (žalobou) u soudu, a od podání přihlášky již promlčecí doba neběžela; citované ustanovení bylo speciální ve vztahu k úpravě v zákonech č. 589/1992 Sb., č. 337/1992 Sb. a č. 592/1992 Sb.; ke změně těchto zákonů k 1. 1. 1988 došlo v souvislosti s účinností zákona č. 182/2006 Sb., o úpadu a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Dne 28. 4. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2010 odmítl jako nepřípustné. Úpadce v dovolání tvrdil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci; polemizoval s právními názory odvolacího soudu a poukázal na nález ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. III. ÚS 648/2004 (Sb. n. u., sv. 38, str. 135), z něhož dovodil, že prohlášením konkursu se nestavila ani promlčecí doba k vybrání a vymáhání daňového nedoplatku. Dovolací soud poukázal na svá rozhodnutí, tj. rozsudek ze dne 28. 1. 2002 29 sp. zn. Cdo 95/2000 a rozsudek ze dne 31. 5. 2006 29 sp. zn. Cdo 730/2004 (správně 29 Odo 730/2004), v nichž se vyjádřil ke vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků, a na nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 544/2002 (Sb. n. u., sv. 37, str. 75); poukázal dále na své usnesení ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 532/2001 a uvedl, že k závěrům obsaženým v tomto usnesení se přihlásil i Ústavní soud v dovolatelem zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/2004; pasáž citovaná dovolatelem z tohoto nálezu byla zjevně vytržena z kontextu. Dovolací soud dále poukázal na své usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 29 Odo 709/2005 a uzavřel, že závěr, podle kterého také přihláška veřejnoprávní pohledávky staví běh promlčecích a prekluzivních lhůt, je závěrem triviálním, plynoucím z jednoznačné dikce §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (jež od prohlášení konkursu na majetek úpadce, tj. od 14. 7. 1999, nedoznalo změny).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v řízení vedoucím k vydání napadených rozhodnutí došlo ke zřejmému porušení základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"); konkrétně byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny tím, že předmětné platby byly "v rozporu s příslušnými zákony, které jejich odvody upravují, vedlejším účastníkům vyplaceny po jejich promlčení." Stěžovatel dále poukázal na principy vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy.
V částech I. až III. ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval skutkové okolnosti a polemizoval s právními závěry obecných soudů vedoucími k uspokojení pohledávek označených úpadcem jako promlčené podle zvláštních předpisů [výrok II. odst. a) rozvrhového usnesení ze dne 6. 5. 2010]. Dle jeho přesvědčení předmětné částky byly správcem konkursní podstaty vyplaceny neoprávněně a založily bezdůvodné obohacení na straně příslušných věřitelů.
V části IV. stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že "Úkony, s jejichž následkem je spojováno přerušení či stavení promlčecí doby úpravou obsaženou v občanském zákoníku či obchodním zákoníku, nemají za následek přerušení či stavení promlčecí doby pro oblast sociálního a zdravotního pojištění či oblast daňovou." Institut promlčení platby založené veřejným právem je upraven zvláštními zákony, a z toho důvodu nelze, byť subsidiárně, aplikovat právní úpravu promlčení platnou v soukromoprávních vztazích.
V části V. stěžovatel tvrdil, že argumentace v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu byla nepřesvědčivá; odmítnutím dovolání mu bylo upřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 544/2002 s tím, že se netýkal omezení běhu promlčecí lhůty, ale zápočtu pohledávek. Dále polemizoval s právními závěry obecných soudů a opakoval, že ustanovení §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání nelze aplikovat na promlčení pohledávek vzniklých z daňových a obdobných platebních povinností veřejnoprávního charakteru; opačný režim zavedl až nový insolvenční zákon č. 182/2006 Sb.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že projednávaná Ústavní soud stížnost (kromě obecného tvrzení, že odmítnutím dovolání bylo stěžovateli upřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, a odkazu na čl. 11 odst. 5 Listiny a principy vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy) neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Podstatou ústavní stížnosti je dle přesvědčení Ústavního soudu nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy, konkrétně se způsobem aplikace (dle jeho přesvědčení nesprávným) ustanovení §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání, dle něhož "Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu."
Ústavní soud připomíná, že výklad zákona, v projednávaném případě zákona o konkursu a vyrovnání, příslušel v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod. Takové porušení v projednávaném případě nezjistil.
V rozsudku ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 730/2004 (na který dovolací soud poukázal v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 28. 4. 2011) dovolací soud argumentaci veřejnoprávní povahou pohledávky nepovažoval za důvodnou, neboť byla přihlášena do konkursního řízení; jinak řečeno, věřitelé veřejnoprávních i soukromoprávních pohledávek přihlášených do konkursního řízení mají v tomto řízení stejné či rovné postavení; tento závěr zřetelně plyne i z výše citovaného nálezu ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 544/02; z toho pak plyne požadavek na nediskriminační výklad a aplikaci výše citovaného ustanovení §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání, jemuž obecné soudy ve svých rozhodnutích dostály.
Tvrzením, že odmítnutím dovolání bylo porušeno právo na soudní ochranu, se stěžovatel fakticky domáhal toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a dospěl k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu, závěru. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud podmínky přípustnosti dovolání posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o porušení práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu dle čl. 36 odst. l Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k tomu, že ani v jiných směrech nezjistil Ústavní soud žádné porušení kautel ústavnosti ať již napadenými rozhodnutími či v řízení, které jejich vydání předcházelo, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu