ECLI:CZ:US:2011:4.US.2105.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2105/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2011 o ústavní stížnosti RNDr. R. B., zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Národní 43, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 2495/2009-201 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného (kasačního) rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanovení čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh - z důvodů dále vyložených - nepřípustný.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, z nichž Ústavní soud i v této věci vychází; obě - stejně jako rozhodnutí dále uvedená - dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře
(srov. např. kromě citovaných usnesení i nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, nejnověji usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10) tak, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí kasačnímu přípustná není. Soudní řízení vedené ve stěžovatelově věci dále pokračuje, a i když napadený rozsudek Nejvyššího soudu je z hlediska formálního pravomocný, není jím ještě pravomocně skončeno řízení mezi ním a žalobkyní; z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, kdy by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí porušilo jemu ústavně zaručená základní práva, mohl by se stěžovatel domáhat nápravy cestou ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj