ECLI:CZ:US:2011:4.US.2137.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2137/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. L. Š., právně zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2 směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č.j. 45 T 16/2007-2032, a Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2010, č.j. 3 To 48/2010-2122, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, č.j. 5 Tdo 315/2011-2154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženým na zkušební dobu v trvání pěti let, a uložil jí, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dovolání stěžovatelky napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že její ústavní stížnost úzce souvisí s další věcí, kterou se Ústavní soud zabýval a to pod sp. zn. I. ÚS 1636/11. V obou případech se jednalo o dokazování provedené v daňovém řízení. Daňovému subjektu přitom musí být dána možnost objektivně splnit požadavek, tedy prokázat požadované skutečnosti. V jejím případě přitom probíhalo souběžně s daňovým řízením i řízení trestní, které bylo zakončeno výše napadenými rozhodnutími. V trestním řízení stěžovatelka namítala nesprávné zhodnocení provedených důkazů, přičemž nalézací soud měl rozhodnout bez úplného zjištění skutkového stavu věci. Vrchní soud se pak neměl vypořádat důkladně s námitkami stěžovatelky v odvolání, vyjma výše uděleného trestu. Nejvyšší soud pak neshledal důvodnost dovolání, aniž by vyvrátil námitky stěžovatelky. Stěžovatelka v uvedeném případě shledala protiústavnost v postupu obecných soudů, která měla spočívat v existenci opomenutých důkazů, přičemž touto problematikou se zabýval i Ústavní soud, viz nálezy sp. zn. III. ÚS 3300/07; sp. zn. III. ÚS 569/03, či sp. zn. IV. ÚS 2410/09. Uvedeným postupem tak mělo dojít k zásahu do zaručených práv na spravedlivý proces. Závěry obecných soudů jsou tedy naprosto nesprávné a interpretace rozebíraných otázek extrémně vybočuje z práva na fair proces. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 16/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Z předloženého spisu Městského soudu v Praze se podává, že trestní stíhání stěžovatelky, zakončené napadenými rozhodnutími, bylo zahájeno proto, že stěžovatelka do svého účetnictví v letech 2001 až 2003 zahrnula i 68 faktur, jejichž skutečné uhrazení se jí nepodařilo prokázat, avšak jejich započtením snížila základ pro vyměření daně z příjmu za roky 2001 a 2002, respektive tuto daň o částku 5.940.876,- Kč. Šest faktur za zdaňovací období roku 2003 nebylo, s ohledem na probíhající daňovou kontrolu v jejím účetnictví, uplatněno. S ohledem na zrušení trestnosti pokusu u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v trestním zákoníku, nebyla stěžovatelka pro jednání týkající se faktur za rok 2003 dále stíhána.
Stěžovatelka odkázala na řízení o jiné její ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1636/11. V tomto řízení byla napadena rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 27. listopadu 2007, č.j. 17922/07-1100-103204, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č.j. 7 Ca 7/2008-128, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2011, č.j. 1 Afs 80/2010-170. Uvedená rozhodnutí se týkala přezkumu dodatečných platebních výměrů, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu fyzických osob za roky 2001 a 2002, v důsledku zjištění daňové kontroly, při níž byly odhaleny výše zmíněné faktury. V rámci těchto řízení dospěly soudy k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť to unese účastník řízení pouze tehdy, pokud jím předložené důkazy zapadají do rámce objektivně zjištěného skutkového stavu. Řízení o této ústavní stížnosti bylo zakončeno usnesením ze dne 14. července 2011, jímž byla věc jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Stejně tak i v trestním řízení stěžovatelka opakovaně zpochybňovala závěry soudů, respektive výpovědi svědků a předložila alternativní závěry založené na odlišném posouzení věrohodnosti či nevěrohodnosti provedených důkazů. Svoji nespokojenost a nesouhlas se závěry obecných soudů stěžovatelka prezentuje jako zásah do jejích zaručených práv.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou naprosto dostatečně, přehledně a srozumitelně vysvětleny a Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo.
Pokud pak jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, stěžovatelka zjevně opomenula fakt, že soudní moc je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Jeho závěry je pak třeba posuzovat výhradně z hlediska správnosti a přezkoumatelnosti jeho postupu. V projednávaném případě napadená rozhodnutí jsou způsobilá tomu hodnocení vyhovět a obstát.
Stěžovatelka tedy neuvedla žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejích základních práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu