ECLI:CZ:US:2011:4.US.2417.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2417/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Mgr. A. K., zastoupeného Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Heyduk a Sedláček (případně Heyduk a spol.) Brno, Jaselská 27, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2010, č.j. 1 T 7/2010-923, a Vrchního soudu v Olomouci 12. dubna 2011, č.j. 2 To 98/2010-1206, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu, zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3, písm. c) Úmluvy, právo na rovnost stran řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, a v čl. 96 Ústavy České republiky, právo na presumpci neviny a zachování zásady in dubio pró reo, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo na veřejné projednání věci, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo vyslýchat svědky a výslech svědků za shodných podmínek, zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zakotvené v čl. 7 odst. 1 Listiny, ve spojení s právem na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života zakotveného v čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na respektování soukromého života zakotveného v čl. 8 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel ve svém podání uvedl, že společně s ústavní stížností podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, které však podle jeho přesvědčení může dovolací soud odmítnout jako nedůvodné, což by vedlo k zbavení se možnosti podat ústavní stížnost později. Ústavní soud se proto nejprve obrátil na Krajský soud v Brně se žádostí o zapůjčení spisu vedeného ve věci pod sp. zn. 1 T 7/2010, resp. sdělení překážek. Krajský soud spis Ústavnímu soudu nezaslal a potvrdil informaci o podaném dovolání. Jak Ústavní soud dále zjistil, dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 8 Tdo 1131/2011.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se počítá lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Za takové prostředky jsou považovány i mimořádné opravné prostředky, vyjma obnovy řízení. Dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se počítá lhůta k podání ústavní stížnosti v případě, že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný, a to výhradně z důvodů závisejících na uvážení příslušného soudu. Přípustnost dovolání v trestních věcech je upravena v ustanovení §265a trestního řádu. Jako předpoklady přípustnosti jsou zde obligatorně uvedeny existence pravomocného rozhodnutí ve věci samé a dále napadení toliko důvodů rozhodnutí a nikoliv výroku samého (což je postup, který Ústavní soud u navrhovatele, na základě obsahu ústavní stížnosti, nepředpokládá). V trestním řádu tedy není definována možnost, aby Nejvyšší soud sám posoudil přípustnost na základě vlastního uvážení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje nejasnost v označení advokátní kanceláře právního zástupce stěžovatele, když údaje na hlavičkovém papíře se neshodují s údaji na plné moci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka