ECLI:CZ:US:2011:4.US.2475.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2475/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. září 2011 o ústavní stížnosti stěžovatele AUTO KOUT CENTRUM, spol. s r. o. se sídlem v Praze 9, Klenovská 102, zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Riegrova 336/5, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 221/2005 ze dne 29. 6. 2007 a Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 534/2007 ze dne 13. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, z důvodů v ní podrobně rozvedených, s tvrzením porušení ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označená žalobě vyhovující rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně, vydaná v občanskoprávním řízení, v němž stěžovatel měl postavení žalovaného. Z obsahu ústavní stížnosti mimo jiné vyplývá, že stěžovatel podal proti shora označenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a také žalobu pro zmatečnost.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.
Pokud tedy stěžovatel, jak plyne z obsahu jeho ústavní stížnosti, podal proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a také žalobu pro zmatečnost, je třeba tyto opravné prostředky považovat za poslední procesní prostředky ochrany práv stěžovatele a z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovateli, jehož návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Pavel Holländer
soudce zpravodaj