ECLI:CZ:US:2011:4.US.2487.11.2
sp. zn. IV. ÚS 2487/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ F. V. a 2/ V. V., zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem na adrese Klatovy, Vídeňská 181, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. října 2007 č. j. 12 C 66/2004-608, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2008 č. j. 18 Co 73/2008-656 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2011 č. j. 22 Cdo 1371/2009-683, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. srpna 2011, se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 12 C 66/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 26. února 2004 domáhali poskytnutí náhrady za omezení jejich vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Špičák za rok 2003 v důsledku energetických staveb, mj. stavby elektrovodu vysokého napětí 22 kW. Okresní soud žalobu na zaplacení žalovaných částek ve výši 14 800,- Kč a 110 992,- Kč zamítl. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli odmítl jako nepřípustné s tím, že: "Odvolací soud nepochybil, pokud na daný případ aplikoval zákon č. 222/1994 Sb. a nikoli právní úpravu předchozí (zákon č. 79/1957 Sb.), poněvadž to odpovídalo i době, kdy byla ukončena restituce jejich majetku, respektive kdy již nabyli všechny nemovitosti zatížené předmětným zákonným věcným břemenem, a zejména proto, že použití předchozí úpravy nemohlo být pro stěžovatele příznivější".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a podrobili kritice napadená rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů v případě zákonných věcných břemen nelze zvýhodňovat osoby oprávněné z věcných břemen oproti osobám povinným z věcných břemen tím, že nebudou povinny poskytovat úplnou a spravedlivou náhradu. Stěžovatelé mají za to, že ve věci rozhodující soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, právo na náhradu v souvislosti s omezením vlastnického práva a právo, dle kterého může každý občan činit, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na podporu svých tvrzení odkázali stěžovatelé na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 269/99, I. ÚS 137/2003, Pl. ÚS 41/97, Pl. ÚS 5/03, Pl. ÚS 25/04, I. ÚS 244/03, IV.
ÚS 113/05 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") Allan Jacobsson v. Sweden.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení namítaných základních práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je shora citováno a které v uvedeném rozsahu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, v podstatě na námitky stěžovatelů obsažené i v ústavní stížnosti reagoval a vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání stěžovatelů přípustné. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů Ústavní soud žádný náznak svévole neshledal, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry v ústavní stížnosti citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu, neboť v důsledku odlišnosti právního základu na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu