ECLI:CZ:US:2011:4.US.2687.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2687/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 22. června 2011 sp. zn. IV. ÚS 2687/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 26 C 509/2008-32 ze dne 4. prosince 2008, jímž tento soud uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni peněžitou částku s příslušenstvím a žalobkyni nepřiznal vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 26 C 509/2008-32 ze dne 4. prosince 2008 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 26 C 509/2008-32 ze dne 4. prosince 2008 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 26 C 509/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 26 C 509/2008-32 ze dne 4. prosince 2008 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni Český inkasní kapitál, a. s., (dále též jen "žalobkyně") částku 1 006,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím a žalobkyni nepřiznal vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že žalobkyni nikdy nic nedlužil a nedluží a že veškeré písemnosti v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 509/2008 (dále jen "soudní řízení") mu byly doručovány na adresu P. ul., Praha 5, (uvedenou v žalobě), přestože stěžovatel bydlel a měl trvalý pobyt do roku 2001 na adrese S. ul., Praha 10, a od roku 2001 do současnosti bydlí a má trvalý pobyt na adrese H. ul., Praha 5. O soudním řízení a o v záhlaví citovaném rozhodnutí se stěžovatel dozvěděl až dne 16. července 2010, kdy mu bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým proti němu byla na základě v záhlaví citovaného rozhodnutí nařízena exekuce.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nemá a ani v době vedení soudního řízení neměl trvalý pobyt na adrese P. ul., Praha 5, nikdy o doručování na uvedenou adresu nepožádal, nebydlí na ní a ani se tam v průběhu soudního řízení nezdržoval, považuje stěžovatel uložení všech písemností v soudním řízení za neúčinné, a podle §50c odst. 4 věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, účinného v době soudního řízení, (dále jen "občanský soudní řád") nemělo toto uložení podle stěžovatele za následek fikci náhradního doručení. Obvodní soud pro Prahu 5 však přesto považoval veškerá doručení za účinná a soudní řízení má nyní za pravomocně skončené. Tento postup Obvodního soudu pro Prahu 5 je podle stěžovatele v rozporu nejen se zákonem, ale i s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť v důsledku chybného doručování veškerých písemností ze strany soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces, kdy stěžovatel byl tímto nesprávným postupem soudu a vydáním napadeného rozsudku zbaven práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům.
Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1056/09 ze dne 18. 11. 2009 (N 238/55 SbNU 305) s tím, že v projednávaném případě se jedná o téměř shodnou věc. V případě, o němž bylo rozhodnuto výše uvedeným nálezem, soud prvního stupně doručoval stěžovateli na adresu, kterou zjistil pouze z podané žaloby, přičemž se nejednalo o adresu, kterou by stěžovatel soudu sdělil či označil jako místo, kam mu mají být písemnosti doručovány, nejednalo se ani o stěžovatelovu adresu vedenou podle zákona o evidenci obyvatel a ani o adresu, na které by se stěžovatel ve stanovených dnech zdržoval.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení.
Podle vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5, za který se vyjádřil soudce Mgr. Jindřich Kysela, jde v ústavní stížnosti především o otázku doručování soudních písemností. K tomu uvádí, že ze strany procesního soudu bylo doručováno podle tehdy platné právní úpravy, a to na adresu uvedenou v žalobě, přičemž Obvodní soud pro Prahu 5 neměl žádných pochybností o tom, že se žalovaný na adrese uvedené v žalobě zdržuje, neboť doručovatel České pošty na doručence opakovaně vyznačil, že adresát nebyl zastižen, a proto byla obálka s písemností (zásilka) uložena (pokud jde o předvolání k jednání a žalobu dne 22. října 2008 a v případě rozsudku dne 15. ledna 2009) a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Vzhledem k tomu soud postupoval v souladu s tehdy platným občanským soudním řádem. Proto Obvodní soud pro Prahu 5 plně odkazuje na v záhlaví citované rozhodnutí. Vedle shora uvedeného má Obvodní soud pro Prahu 5 za to, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti postrádají ústavní rozměr, neboť tyto námitky mohl žalovaný vznést v rámci probíhající exekuce či soudního výkonu rozhodnutí, přičemž soud by tyto námitky žalovaného musel přezkoumat.
Vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo poskytnuto stěžovateli k replice. Stěžovatel v replice uvedl, že s vyjádřením Obvodního soudu pro Prahu 5 nesouhlasí.
Podle stěžovatele i v době, kdy probíhalo soudní řízení, bylo pravidlem, že soudy doručovaly účastníkům především na adresu vedenou podle zákona o evidenci obyvatel jako adresa jejich pobytu, přičemž si soudy ověřovaly, zda adresa uvedená žalobcem v žalobě je skutečně adresa pobytu žalovaného. Tím spíše tak měl podle názoru stěžovatele učinit Obvodní soud pro Prahu 5 v předmětném případě, kdy se mu veškeré písemnosti doručované stěžovateli na adresu uvedenou v žalobě vracely zpět jako nedoručené. Bez ohledu na shora uvedené, vzhledem k tomu, že soud v předmětném případě doručoval pouze na adresu uvedenou v žalobě, nikoliv tedy na adresu stěžovatele vedenou podle zákona o evidenci obyvatel jako místo jeho pobytu, přičemž se nejednalo ani o adresu, kterou by stěžovatel soudu sdělil či označil jako místo, kam mu mají byt písemnosti doručovány, a ani se nejednalo o adresu, na které by se stěžovatel ve stanovených dnech zdržoval, bylo podle stěžovatele doručování v souladu s ustanovením §46 odst. 5 občanského soudního řádu neúčinné a podle ustanovení jeho §50c odst. 4 věty za středníkem nemohlo mít za následek fikci náhradního doručení.
Stěžovatel tak shrnuje, že v důsledku výše uvedeného postupu mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Proto stěžovatel na podané ústavní stížnosti trvá a domáhá se zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. l a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal též vyjádření žalobkyně jako vedlejšího účastníka řízení.
Žalobkyně, za kterou zaslal vyjádření její právní zástupce JUDr. R. M., ve svém vyjádření uvedla, že na základě v záhlaví citovaného rozhodnutí byl podán návrh na nařízení exekuce. Proti tomuto usnesení o nařízení exekuce se stěžovatel odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a návrh na nařízení exekuce zamítl. Stěžovatel v odvolání uvedl, že není osobou identickou se žalovaným, kterému byla podle v záhlaví citovaného rozhodnutí uložena povinnost, neboť tato povinnost byla uložena V. L., přičemž stěžovatel se jmenuje V. L. (pozn. red.: rozdíl spočívá v diakritice u jedné samohlásky obsažené v příjmení), a dále uvedl, že v záhlaví citované rozhodnutí, které je exekučním titulem, mu nebylo řádně doručeno, a není proto pravomocné ani vykonatelné. Na adrese, která byla uvedena v soudním řízení, stěžovatel nikdy nebydlel a ani se nezdržoval. Odvolací soud v exekučním řízení dospěl k závěru, že ve fázi nařízení exekuce nebyly splněny podmínky pro její nařízení, a proto napadené rozhodnutí změnil a návrh na nařízení exekuce zamítl. Vzhledem k tomu, že stěžovateli bylo vyhověno již v občanském soudním řízení, má žalobkyně za to, že stěžovatel nebyl dotčen na svých ústavně zaručených právech, a tudíž se ústavní stížnost jeví jako bezpředmětná.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení i vedlejší účastník řízení s tímto postupem souhlasili.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
V posuzované věci je podstatou sporu to, zda byly stěžovateli v rámci soudního řízení řádně doručovány písemnosti, a to včetně v záhlaví citovaného rozhodnutí. Podle soudu bylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem a stěžovateli bylo doručováno na adresu uvedenou v žalobě. Soud, vycházeje z údajů vyznačených na doručence, neměl pochybnosti o tom, že stěžovatel se na této adrese zdržuje, a proto učinil závěr, že písemnosti zasílané stěžovateli v rámci soudního řízení byly řádně doručeny.
V případě náhradního doručování je ustanoveními občanského soudního řádu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002 (N 115/28 SbNU 9).
Podle ustanovení §50c odst. 4 občanského soudního řádu fikce doručení nenastane mimo jiné za situace, pokud je "uložení písemnosti neúčinné". Tento termín dále rozvádí mimo jiné §46 odst. 5 občanského soudního řádu. Podle něj, byla-li písemnost doručována v místě, které není vedeno podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, jako místo pobytu fyzické osoby, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, ledaže fyzická osoba požádala o doručování na adresu tohoto místa nebo je jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako jiné místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, nebo ledaže se prokáže, že se na tomto místě zdržovala v den, kdy nebyla zastižena, popřípadě kdykoli v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
V posuzovaném případě soud doručoval na adresu, kterou zjistil z podané žaloby. Nejednalo se tedy o adresu, kterou by stěžovatel soudu sdělil či označil jako místo, kam mu mají být písemnosti doručovány, a nejednalo se ani o stěžovatelovu adresu vedenou podle zákona o evidenci obyvatel. Nastaly tedy okolnosti, které zákon spojuje s následkem neúčinnosti uložení. Uložení písemnosti by za této situace bylo možné považovat za účinné ještě tehdy, pokud by se prokázalo, že se na adrese P. ul., Praha 5, stěžovatel přesto ve stanovených dnech zdržoval. Vzhledem k tomu, že se tato skutečnost neprokázala (resp. neprokazovala), jak je patrno ze spisu, uložení písemnosti na poště v posuzované věci nemohlo být účinné. Soud tak nepostupoval podle tehdy účinného procesního předpisu, když se za naznačených okolností spokojil toliko s označením o uložení zásilky poštou, a bez toho, aby si ověřil, že doručoval na adresu vedenou jako aktuální bydliště v evidenci obyvatel, zásilku považoval za doručenou. Ústavní soud je nucen konstatovat, obdobně jako tomu učinil za srovnatelné situace ve stěžovatelem uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 1056/09 ze dne 18. 11. 2009 (N 238/55 SbNU 305), že soudem provedená interpretace ustanovení §50c odst. 4 a §46 odst. 5 občanského soudního řádu byla v projednávaném případě natolik extrémní, že ji nelze považovat za ústavně konformní. V důsledku této interpretace a z ní vycházejícího postupu soudu bylo stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a jeho věc nebyla projednána v jeho přítomnosti a nemohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Soud také postupoval mimo meze, které stanoví zákon, čímž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud uvedená porušení ústavně zaručených práv považuje za natolik významné vybočení z pravidel ústavnosti, že přestože se jedná o bagatelní spor, ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citované rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.