ECLI:CZ:US:2011:4.US.2752.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2752/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti G. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, AK Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. 22 Cdo 3953/2008-287, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008 č. j. 56 Co 454/2007-271 a proti výrokům I., VI., VIII. a IX. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 12. 1. 2007 č. j. 8 C 81/2002-204 a proti výroku II. opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 2. 2007 č. j. 8 C 81/2002-211 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s tím, že jimi bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip stejné ochrany vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny a porušen článek 4 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 8 C 81/2002 se podává, že tamní soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2007 č. j. 8 C 81/2002-204 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2007 č. j. 8 C 81/2002-211 uložil stěžovateli odstranit část střechy na své chatě tak, aby nezasahovala nad pozemek žalobců (výrok I.). V části, v níž se žalobci domáhali po stěžovateli opravy jejich rekreační chaty (výrok II.), zdržení se vstupu stěžovatele na jejich pozemky a náhrady škody (výrok III.), odstranění větví stromů zasahujících na pozemek žalobců (výrok IV.) a umožnění žalobcům odběru vody ze stěžovatelovy studny a vodárny a uhrazení náhrady škody (výrok V.), soud žalobu zamítl. Soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VI.), žalobcům uložil zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v rozsudku uvedenou částku (výrok VIII.), tutéž povinnost uložil i stěžovateli (výrok IX.). K výroku I. rozsudku uvedl, že ačkoli stěžovatel na svém pozemku vybudoval stavbu ze správního hlediska povolenou, přesto se jednalo o stavbu na cizím pozemku dle ustanovení §135c občanského zákoníku, neboť část střechy zasahovala na pozemek žalobců. Soudu se jevilo jako účelné zřízení věcného břemene strpění přesahu střechy, avšak vzhledem ke shodné vůli účastníků řízení věcné břemeno nezřizovat, rozhodl o odstranění části střechy. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.; přestože byli žalobci procesně úspěšní jen v jednom ze sedmi nároků, vzhledem k jejich nepoměřitelnosti nebylo možno stanovit poměr úspěchu a neúspěchu. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 č. j. 56 Co 454/2007-271 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu řízení (výrok II.). Otázku náhrady nákladů řízení však posoudil - byť se stejným výsledkem - podle ustanovení §150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné shledal ve skutečnosti, že v důsledku stavební činnosti stěžovatele docházelo k zásahu do vlastnického práva žalobců, jakož i k přerušení dodávky vody a nárok na odstranění větví závisel na uvážení soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2010 č.j. 22 Cdo 3953/2008-287 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost. Dle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu neřeší, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, dle které pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení či nikoliv.
Stěžovatel namítá, že soudní řízení bylo ze strany žalobců vyvoláno z důvodu antipatií vůči stěžovateli, jejich postup byl ryze účelový, šikanózní a v rozporu s dobrými mravy; soudům vytýká, že se s touto jeho námitkou nevypořádaly (srov. nález IV. ÚS 22/01). Dále je názoru, že soudy vyložily ustanovení §135c občanského zákoníku příliš extenzivně. Uvádí, že žalobci s provedením rekonstrukce souhlasili, byla jim známa projektová dokumentace a nepodali námitky proti přesahu střechy, čímž ztratili své právo se domáhat odstranění střechy. Poukazuje na skutečnost, že stavba byla postavena v souladu se stavebním povolením a schválena kolaudačním rozhodnutím. Konečně namítá, že v otázce náhrady nákladů řízení krajský soud "bez varování" aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., aniž by poskytl stěžovateli jakoukoli možnost se bránit. Stěžovatel má za to, že pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly podmínky, protože aspekty případu, které soud akcentuje, musely být žalobcům před podáním žaloby zřejmé. Stěžovateli měla být přiznána poměrná náhrada nákladů řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., na základě které lze vyčíslit náhradu nákladů řízení za jednotlivé žalobní body; stěžovatel měl procentuální úspěch 74,74 %.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Závěr soudů, že stěžovatelova stavba částečně zasahuje do pozemku žalobců a jedná se o stavbu na cizím pozemku ve smyslu ustanovení §135c občanského zákoníku, je přiléhavý. Ani správní rozhodnutí nemůže nic změnit na tom, že bylo dotčeno vlastnické právo žalobců, jestliže stěžovatel zbudoval stavbu částečně na jejich pozemku, aniž by k tomu žalobci udělili výslovný souhlas či by stěžovatel byl k tomu oprávněn jinak. Vypořádání poměrů, které nalézací soud zvolil s ohledem na okolnosti případu, je akceptovatelné a totéž platí i pro posouzení otázky souladu s dobrými mravy. Byť antipatie mezi stěžovatelem a žalobci jsou zřejmé, nelze výkon práva žalobců hodnotit až jako šikanózní, protože žalobci výhrady vznášeli již v průběhu stavby a nikoli až po uplynutí řady let od jejího dokončení (srov. např. výpovědi účastníků řízení na č. l. 36 a 59 spisu). Rovněž Nejvyšší soud reagoval na námitku rozporu s dobrými mravy v rozsahu adekvátním detailnosti této námitky v dovolání.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Vzhledem k tomu, že ve sporu o náklady řízení je možno toliko zpochybňovat výklad a aplikaci jednoduchého práva, k nimž není Ústavní soud povolán, musí soudem předložená interpretace a aplikace právní normy nabýt až podoby excesu, aby dosáhla ústavněprávního rozměru. O takové situaci lze hovořit tehdy, jestliže je předložená interpretace a aplikace příslušné normy výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Naopak argumentace pouze v rovině nesprávnosti není s to dosáhnout roviny protiústavnosti.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu