ECLI:CZ:US:2011:4.US.2767.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2767/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JOKA Agentura, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Střížkovská 8/9, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, směřující proti rozsudku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 564/2010-72 ze dne 21. dubna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, na ochranu majetku a na spravedlivé zadostiučinění, na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zaručená čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a na porušení čl. 90 Ústavy ČR domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 22 C 267/2008-43 ze dne 14. prosince 2009 zamítl žalobu stěžovatelky, aby jí žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR zaplatila částku 1.245.219,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v projednávané věci podala dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.
Jestliže by za této situace Ústavní soud meritorně rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález, jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl a v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil, by se stal zcela akademickým.
Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka