ECLI:CZ:US:2011:4.US.2838.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2838/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 4, Na Pankráci 404/30a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. září 2008 č. j. 4 C 16/2005-219, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2009 č. j. 68 Co 226/2009-269 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2011 č. j. 22 Cdo 370/2010-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. září 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo vlastnické dle čl. 11 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. 841/10 o výměře 18 m2, ostatní plocha a pozemku p. č. 841/11 o výměře 18 m2 ostatní plocha, eventuálně určení vlastnického práva k plotu a o zřízení věcného břemene. Důvodem k podání žaloby byl spor o hranici pozemků. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. září 2008 č. j. 4 C 16/2005-219 žalobu zamítl, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2009 č. j. 68 Co 226/2009-269 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. června 2011 č. j. 22 Cdo 370/2010-318 jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a namítal, že závěry, ke kterým soudy dospěly jsou nesprávné a zasahují do jeho vlastnického práva. Rozhodnutí dovolacího soudu pak považuje za zcela formalistické a v rozporu s principem legitimního očekávání. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. Pl. ÚS 33/97, III. ÚS 495/02 a III. ÚS 252/04.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu