ECLI:CZ:US:2011:4.US.2842.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2842/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 25. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ve věci ústavní stížnosti R. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č. j. 1 Co 143/2010-277 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 37 C 141/2006-252, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s usmrcením stěžovatelčiny dcery s tím, že promlčení stěžovatelčina nároku není v rozporu s dobrými mravy, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Z. B. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č. j. 1 Co 143/2010-277 byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 37 C 141/2006-252 se odmítá.
IV. Úhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. října 2010, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že byla porušena její základní práva zakotvená zejména v čl. 10 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům spojila ústavní stížnost v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu s žádostí o náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem.
3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 141/2006, ze kterého zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 13. listopadu 2006 domáhala po žalovaných 1. Ing. Z. B. (dále jen "vedlejší účastník řízení") a 2. M. R. dle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 800 000 Kč vůči vedlejšímu účastníkovi řízení a ve výši 100 000 Kč vůči M. R. Stěžovatelka žalobu opírala o skutečnost, že jak vedlejší účastník řízení, tak M. R. byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k ustanovení §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona tím, že navedli k úmyslnému usmrcení dcery stěžovatelky v úmyslu získat majetkový prospěch, a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2008 č. j. 37 C 141/2006-197 žalobu stěžovatelky zamítl z důvodu promlčení nároku s tím, že pokud dcera stěžovatelky byla zavražděna dne 12. února 1999, od tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby, a posledním dnem k podání žaloby byl tedy den 13. února 2001. Pokud stěžovatelka podala žalobu až 13. listopadu 2006, stalo se tak pět let po uplynutí promlčecí lhůty.
5. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. července 2009 č. j. 1 Co 168/2009-224 zrušil z důvodu, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
6. Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. prosince 2009 č. j. 37 C 141/2006-252 opět žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nedospěl k závěru, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy.
7. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2010 č. j. 1 Co 143/2010-277 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala zejména ve skutečnosti, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, podle kterého je nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu stanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku právem, které podléhá promlčení, a proto v důsledku vznesené námitky promlčení ze strany vedlejších účastníků řízení žalobu zamítly. Stěžovatelka tvrdila, že ačkoli jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím opakovaně namítala, že výkon práva vznesení námitky promlčení je v daném případě s ohledem na všechny okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy, soudy k témuž názoru nedošly. Stěžovatelka si je vědoma, že nalézací soudy dospěly ke svému právnímu závěru v souladu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, kterým byla přehodnocena dosavadní judikatura Nejvyššího soudu tak, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým a jako takové se promlčuje. Stěžovatelka v této souvislosti zejména poukázala na skutečnost, že rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve věci promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku bylo přijato až více než dva roky poté, kdy podala žalobu, a proto jí nelze klást za vinu, že neuplatnila svůj nárok v tříleté promlčecí lhůtě od zásahu do svého práva. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345) a II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539), dle kterých by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy posuzovat případ od případu velmi citlivě a důkladně zvažovat, zda vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. Dle názoru stěžovatelky obecné soudy v daném případě při svém rozhodování posuzovaly otázku rozporu s dobrými mravy velmi formalisticky, bez ohledu na nálezy Ústavního soudu v analogických sporech [kupř. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) apod.] a bez zohlednění toho, že stěžovatelka neměla v době rozhodování v trestním řízení proti vedlejším účastníkům řízení jiný nárok na náhradu škody podle tehdy platného ustanovení občanského zákoníku než na náhradu nákladů pohřebného a žalobu o náhradu nemajetkové újmy podala v době, kdy platná judikatura považovala tento nárok za nepromlčitelný.
II.
9. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení. Oba ve věci rozhodující soudy ve svých vyjádřeních ze dne 10. března 2011 a 8. dubna 2011 zcela odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí a vyjádřily souhlas s tím, aby Ústavní soud v dané věci upustil od ústního jednání.
10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření i od vedlejšího účastníka řízení a M. R. Pan M. R. obdržel výzvu k vyjádření dne 10. března 2011, k výzvě se nevyjádřil ani nijak na ni nereagoval, tudíž v souladu s poučením, že pokud se ve lhůtě do 30 dnů od jejího doručení nevyjádří, má Ústavní soud za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal. Vedlejší účastník řízení se prostřednictvím svého právního zástupce k ústavní stížnosti vyjádřil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. dubna 2011 tak, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za správná. Stěžovatelka totiž podle jeho názoru neprokázala splnění tří podmínek, za kterých lze k námitce promlčení nepřihlédnout, a to že: účastník uplynutí promlčecí doby nezavinil (1), nemožnost domožení se uplatněného nároku pro námitku promlčení je pro účastníka nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas (2), a námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a má charakter zneužití práva (3). Vedlejší účastník řízení rovněž namítal, že stěžovatelka považuje plnění, kterého se domáhá, za finanční odškodnění, nikoliv za náhradu nemajetkové újmy v penězích, z čehož plynou i několikanásobné rozdíly ve výši finanční náhrady, kterou po jednotlivých žalovaných požaduje. Závěrem vedlejší účastník řízení uvedl, že souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
11. Ústavní soud doručil všechna citovaná vyjádření stěžovatelce. Stěžovatelka ve své podané replice ze dne 25. května 2011 setrvala na obsahu ústavní stížnosti.
12. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a od ústního jednání bylo proto upuštěno.
III.
13. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. kupř. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 (N 90/33 SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace podústavního práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem podústavního práva.
15. Pro posouzení věci je podstatné zodpovězení otázky, zda napadenými rozhodnutími bylo stěžovatelce odepřeno poskytnutí spravedlnosti v podobě zamítnutí žaloby o ochranu osobnosti z důvodu promlčení nároku s tím, že toto promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku).
16. Obecně platí, že při náhradě nemajetkové škody musí být brány v úvahu všechny okolnosti případu včetně závažnosti, trvání a následku utrpení.
17. Ústavní soud již opakovaně uvedl, že na úrovni evropského soukromého práva lze v souvislosti s náhradou nemajetkové újmy odkázat na Principy evropského deliktního práva (Principles of European Tort Law, zkr. PETL), jako nezávazného instrumentu tzv. "soft law", jež byly prezentovány širší právnické veřejnosti na pravidelné konferenci ve Vídni v roce 2005 a které se snaží zachytit nosné principy evropského deliktního práva v širším rámci. Konkrétně v oddílu 3 odst. 1 a 3 tohoto dokumentu, ve kterém je definována nemajetková škoda, je uvedeno, že: "Nemajetková škoda může být vymáhána též osobami majícími blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu. Při stanovení náhrady škody (včetně náhrady škody osobám s blízkým vztahem k zemřelému nebo k vážně zraněnému poškozenému) by měly být pro objektivně podobné újmy přiznávány srovnatelné částky (čl. 10:301)."
18. Ústavní soud se otázkou promlčení nároku z žalob na ochranu osobnosti již zabýval. V nálezu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (viz výše, dostupný též na http://nalus.usoud.cz) v bodu 17 zdůraznil: "Princip předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytým předpokladem obecné důvěry občanů v právo." V bodu 20 pak připomenul: "Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad."
19. V nálezu ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 (viz výše, dostupný též na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud judikoval: "Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli - jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem - ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva."
20. Rovněž v nálezu ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581; dostupný též na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že: "Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace". Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, již lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána."
21. Závěrům plynoucím z citovaných nálezů Ústavního soudu, jakož i na ně navazujícím maximám posuzování intertemporality soudcovského práva, ústavní stížností napadená rozhodnutí nedostála. V předmětné věci představuje zcela klíčovou otázku posouzení otázky, zda námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - obdobně jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09).
22. Ústavní soud nemohl v dané věci ponechat stranou veškeré okolnosti případu, které se z výsledku řízení nabízejí. Předně stěžovatelka žalobu podala dne 13. listopadu 2006, v době, kdy se právo na nemajetkovou újmu jako takovou dle tehdy existující ustálené judikatury nepromlčovalo. Dále obecné soudy zcela formalisticky bez ohledu na princip právní jistoty, rovnosti v právech a nediskriminace v otázkách náhrady škody uzavřely, že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci vznesené v ústavní stížnosti stěžovatelkou, neboť nastalá situace, kdy až v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu vydaného dne 12. listopadu 2008 pod sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (in www.nsoud.cz) bylo judikováno, že právo na náhradu nemajetkové újmy je promlčitelné ve tříleté promlčecí době (§100 občanského zákoníku), fakticky vytváří nerovnost mezi účastníky řízení. Stěžovatelka žalobu podala v dobré víře, že její právo promlčeno není, a k odstranění tohoto nerovného postavení je proto soud oprávněn přihlédnout i konstatováním, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku).
23. V této souvislosti je vhodné připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva [srov. nález věci ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115)].
24. Právní hodnocení učiněné ve věci rozhodujícími soudy považuje Ústavní soud za rozporné se zjištěnými okolnostmi. Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04).
25. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svým postupem nedostály shora vytyčeným požadavkům, s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ se nevypořádaly, nedostatečně zvážily míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo a legitimní očekávání stěžovatelky, a tím porušily její právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny a na spravedlivý proces zaručený čl. 6 Úmluvy a rovněž základní práva plynoucí z principu rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zastává názor, že stěžovatelce je třeba poskytnout ochranu základním právům skrze aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a posoudit námitku promlčení, vznesenou vedlejším účastníkem řízení, jako nemravnou.
26. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č. j. 1 Co 143/2010-277 podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Zrušením napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se stěžovatelce otevírá možnost projednání jí uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem.
27. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadné je i odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 37 C 141/2006-252, nepřikročil k jeho zrušení z důvodu přihlédnutí k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem. Nálezem Ústavního soudu je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jenž je dle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právním názorem Ústavního soudu k otázce posuzování intertemporality soudcovského práva. Pro uvedené Ústavní soud ve zbytku návrh z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
28. K požadavku stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že neshledal podmínky pro postup podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce nepřiznal.