ECLI:CZ:US:2011:4.US.2907.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2907/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, AK se sídlem Hrnčířská 55/14, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. 91 T 74/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009 sp. zn. 4 To 400/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 84/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele obecné soudy nerespektovaly závěry obsažené v kasačním nálezu Ústavního soudu, kterým byla předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Stěžovatel brojil zejména proti závěru obecných soudů, že měl povinnost platit tzv. povinné odvody za brněnskou divizi obchodní společnosti TECHNOART, a. s. Podle stěžovatele soudu z provedených důkazů nevyplývá, že by mu taková zákonná povinnost vznikla; proto označil za chybný i závěr soudů, podle něhož se měl dopustit trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Dále stěžovatel obecným soudům vytkl, že se dostatečně nezabývaly jeho důkazními návrhy, ačkoliv navrhované důkazy měly zásadní význam pro rozhodování o naplnění objektivní stránky trestného činu.
II.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je pak třeba zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).
V projednávané věci byla předcházející rozhodnutí obecných soudů zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 490/04. Podle tohoto nálezu bylo v řízení před obecnými soudy porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že mu nebylo "v řízeních před obecnými soudy umožněno reálně dokázat, že se v jeho případě nemohlo jednat o spáchání daného trestného činu v materiálním smyslu. Obecné soudy nejenže neakceptovaly jeho návrh na doplnění dokazování, ale dokonce neodůvodnily, proč ve stěžovatelově případě nebylo třeba zjišťovat skutečnosti, bez jejichž spolehlivého prokázání není podle judikatury Nejvyššího soudu možno hovořit o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu."
Napadená rozhodnutí, vydaná po citovaném kasačním nálezu, jsou však již s kautelami ústavnosti, tak jak tyto byly vyjádřeny i právním názorem Ústavního soudu, v souladu. Napadený rozsudek nalézacího soudu vychází z řádně zjištěného skutkového stavu a zamítnutí dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů pak bylo nalézacím soudem odůvodněno způsobem, proti němu již Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek. Stěžovatelova výtka, podle níž obecné soudy jeho důkazní návrhy opětovně opomenuly, tudíž neobstojí.
Tato obecná konstatování lze vztáhnout i na konkrétní právní otázky, jimiž se obecné soudy zabývaly, zejména pak na stěžovatelem rozporované naplnění objektivní stránky trestného činu. Otázkou, zda stěžovateli vznikla zákonná povinnost odvádět daň, pojistné na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění či příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 bývalého trestního zákona, se obecné soudy zabývaly řádně a své právní závěry dostatečně odůvodnily.
Ústavní soud tedy uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zasaženo či dokonce porušeno v žádném z tvrzených (ani jiných) aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu s právním názorem vyjádřeným v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 490/04, dokazování dostatečným způsobem doplnily a svá rozhodnutí o vině i trestu řádně odůvodnily. Právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu