ECLI:CZ:US:2011:4.US.2908.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2908/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem ve Valašském Meziříčí, Pospíšilova 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010 č. j. 22 Cdo 4743/2008-131, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2008 č. j. 56 Co 473/2007-116 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 12. 7. 2007 č. j. 18 C 211/2006-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho vlastnického práva, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 12. 7. 2007 č. j. 18 C 211/2006-75 byla zamítnuta jeho žaloba o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům zapsaných na listu vlastnictví č. 1803 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí pro katastrální území a obec Prostřední Bečva. Ke stěžovatelem podanému odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2008 č. j. 56 Co 473/2007-116 rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ve věci samé potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2010 č. j. 22 Cdo 4743/2008-131 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za vadná a zasahující do jeho základních práv. Uvádí, že vlastnické právo k předmětným pozemkům řádně nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 11. 1999 od M. F. a byl v dobré víře o tom, že mu pozemky patří, případně že patří jeho právní předchůdkyni M. F., na níž 9. 7. 1986 žalovaný J. P. (vedlejší účastník) kupní smlouvou tyto nemovitosti převedl. V rozporu s obsahem této kupní smlouvy byla M. F. zapsána v evidenci nemovitostí Střediska geodézie Vsetín jako vlastník pozemků zapsaných na LV č. 568. Předmětné pozemky pak následně M. F. dala do nájmu stěžovatele, jenž tyto pozemky oplotil, uskladnil na nich stavební materiál a až do r. 2006 je užíval k zemědělské výrobě. Stěžovatel tvrdí, že byl, a případně se započtením dobré víry i jeho právní předchůdkyně dle §134 odst. 1, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), celkem téměř 20 let v dobré víře ve smyslu §130 odst. l o. z. Obecné soudy však uvedené zjištění ve vztahu k dobré víře jeho právní předchůdkyně neučinily, otázku dobré víry z moci úřední u ní neobjektivizovaly, přitom jsou podle přesvědčení stěžovatele objektivní okolnosti dobré víry jeho právní předchůdkyně zřejmé a zjistitelné. K okolnostem její dobré víry měli být k užívání předmětných pozemků soudem vyslechnuti svědci K. F., L. P., M. F., F. B. a J. M. a mělo být provedeno šetření na místě samém za účasti všech zainteresovaných osob znalých místních poměrů. Vzhledem k tomu, že obecné soudy tímto způsobem nepostupovaly, posoudily otázku dobré víry právní předchůdkyně v rozporu s hmotným právem. Přitom vedlejší účastník, který uvedenými pozemky procházel v rámci svého mysliveckého působení, proti užívání sporných pozemků stěžovatelem nikdy nevznesl žádnou námitku, která by oprávnění držby zpochybňovala. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo tak zasaženo do stěžovatelových základních práv a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, sp. zn. 18 C 211/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí.
5. Nejvyšší soud ve svém obsáhlém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za neodůvodněnou, když tato polemizuje s hmotněprávním posouzením věci dovolacím soudem v rovině splnění zákonných podmínek pro vydržení vlastnického práva. Úvaha dovolacího soudu vycházela z toho, že pozemky, ve vztahu ke kterým se žalobce domáhá určení vlastnického práva, nebyly předmětem kupní smlouvy ze dne 9. 7. 1986 uzavřené mezi vedlejším účastníkem jako prodávajícím a M. F. jako kupující, přičemž k zápisu vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí k těmto pozemkům ve prospěch M. P. došlo výhradně chybným a mylným postupem Střediska geodézie Vsetín. Již z této skutečnosti je patrné, že z objektivního hlediska nemohla být M. F. v dobré víře, že jí vlastnické právo svědčí; to pak tím spíše, jestliže již před uzavřením předmětné kupní smlouvy bylo vlastnické právo k předmětným pozemkům zapsáno ve prospěch žalovaného a nikdy nedošlo k jeho výmazu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že předmětné pozemky M. F. "dala do nájmu" stěžovateli po uzavření kupní smlouvy v roce 1986, přičemž s ohledem na tuto skutečnost mohl být i sám stěžovatel v dobré víře, že mu vlastnické právo svědčí. Jestliže však stěžovatel užíval předmětné pozemky - jak sám výslovně uvádí - na základě nájemní smlouvy, nemohl být objektivně v dobré víře, že je užívá z titulu vlastnického práva, neboť podstata nájemního vztahu spočívá ve vědomí, že jsou užívány věci ve vlastnictví někoho jiného. Z tohoto důvodu není opodstatněný obsah ústavní stížnosti ani v té části, kde stěžovatel vytýká nedostatečné zjištění týkající se užívání pozemků žalobcem, resp. jeho právní předchůdkyní M. F., protože samotné užívání s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemohlo závěr o dobré víře z objektivního hlediska ovlivnit. Nedůvodná je i námitka obsažená v ústavní stížnosti poukazující, že soudy "nepostupovaly ze své úřední povinnosti". Ta se podle obsahu ústavní stížnosti zjevně pojí s výhradou, že v řízení nebyli vyslechnuti svědci k okolnostem dobré víry, a to svědci výslovně v ústavní stížnosti uvedení. Řízení o určení vlastnického práva je řízením sporným ovládaným zásadou projednací, ve kterém je důkazní aktivita na straně účastníka řízení, jenž se domáhá prokázání jím uváděných tvrzení (§120 o. s. ř.). Z pohledu přezkumné činnosti dovolacího soudu bylo dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. jen pro řešení otázek právních nikoliv skutkových. Ostatně v dovolání žalobce nevytýkal soudům skutečnost, že nebyli vyslechnuti svědci, které uvádí v ústavní stížnosti, ale toliko neprovedení důkazu zprávou finančního úřadu. Významem tohoto důkazního prostředku, byť soudy neprovedeným, se dovolací soud zabýval a vyložil, že by se mohl týkat toliko prokázání možného subjektivního přesvědčení M. F. o tom, že jí vlastnické právo svědčí, nikoliv prokázání její dobré víry z objektivního hlediska. Okolnosti stěžovatelem uváděné v ústavní stížnosti směřují k tvrzení jeho dobré víry ze subjektivního hlediska, není v nich však podle názoru Nejvyššího soudu nic, co by se týkalo dobré víry posuzované z hlediska objektivního.
6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že v otázce, zda stěžovatel jako držitel pozemků byl v dobré víře či nikoli, odvolací soud zaujal stanovisko ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu v tom smyslu, že dobrou víru držitele je třeba hodnotit objektivně nikoli na podkladě subjektivního přesvědčení držitele. V ostatním odkazuje na odůvodnění svého rozsudku.
7. Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pouze odkazuje na odůvodnění všech tří ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě byla zaslána stěžovateli k případné replice. Ve svém vyjádření stěžovatel uvádí, že se ani jen částečně neztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu ohledně "dobré víry". Jeho úvaha ohledně stěžovatelovy "dobré víry" je nepřesná a neúplná v tom, že neargumentuje komplexně s námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti, ale toliko vytrženě z kontextu námitek stěžovatele argumentuje pouze s dobrou vůlí stěžovatele, ne však eventuální dobrou vůlí jeho právní předchůdkyně M. F. Nejvyšší soud pak dospívá k nesprávnému závěru, že stěžovatel nemohl být objektivně v dobré víře, neboť podstata nájemního vztahu spočívá ve vědomí, že jsou užívány věci ve vlastnictví někoho jiného. Tato úvaha je naprosto nepřiléhavá k podstatě problému, neboť nejde o stěžovatelovu dobrou víru, ale o dobrou víru jeho právní předchůdkyně, že jí sporné pozemky patří. Závěr Nejvyššího soudu, že dobrá víra stěžovatele je pouze subjektivní, nikoli objektivní, není podložen jak skutkovými, tak právními argumenty, a to především ve vztahu k dobré víře právní předchůdkyně stěžovatele, když především u ní je zřejmé, že své vlastnické právo ke sporným pozemkům dovozovala z úředního dokladu, a to listu vlastnického č. 568 kat. území Rožnov p. R. ze dne 28. 3. 1990. Je chybou Krajského soudu v Ostravě a následně Nejvyššího soudu, že se nezabývaly blíže objektivitou dobré víry právní předchůdkyně stěžovatele, přičemž tyto okolnosti jsou zjistitelné z důkazů, které měly být v rámci dokazování u těchto soudů provedeny. K přípisu Krajského soudu v Ostravě se stěžovatel de facto nemá k čemu vyjádřit. Na závěr stěžovatel připomíná, že zatímco právní předchůdci užívali sporné pozemky pro rekreaci, stěžovatel tyto pozemky užívá od r. 1986 na základě nájemní smlouvy a od r. 1999 na základě řádné kupní smlouvy k zemědělské výrobě. Stěžovatel dále namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou, proč se vedlejší účastník minimálně od r. 1986 nedomáhal svého údajného vlastnického práva až do r. 2006, kdy vyšla najevo údajná chyba katastrálního úřadu v zápisech na příslušném listu vlastnickém. Shora uvedeným postupem soudů obou stupňů došlo tak podle stěžovatele k absurdní situaci, a to v tom smyslu, že ačkoli řádně koupil sporné pozemky v r. 1999, tyto užívá od r. 1986, kupní smlouva nebyla prohlášena za neplatnou, nemovitosti byly převedeny a zapsány katastrálním úřadem na jeho LV, tak tyto sporné pozemky podle výroku soudu obou stupňů nejsou jeho vlastnictvím a není oprávněn je užívat.
III.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
11. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru stran existence dobré víry u právní předchůdkyně M. F. z hlediska jejího započtení dle §134 odst. 3 o. z. Argumenty uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti v zásadě opakují argumenty, kterými se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně zabývaly obecné soudy. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva.
12. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 1, nález č. 5, s. 41). V reakci na stěžovatelovy námitky zvažoval tedy Ústavní soud pouze to, zda napadený výklad není ze strany obecných soudů interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Svévolnou interpretaci práva však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
13. Obecné soudy dle zjištění Ústavního soudu přihlédly ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo. Vyšly především ze skutkového zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou mezi vedlejším účastníkem jako prodávajícím a právní předchůdkyní M. F. jako kupující dne 9. 7. 1986 (č.l. 31) byly prodány pozemky odlišné od pozemků, které jsou předmětem posuzovaného řízení, a M. F. tak nemohla na stěžovatele převést více práv, než sama měla. Dobrá víra na straně M. F. tak vzhledem ke všem okolnostem nemohla být dána, kdy podle judikatury Nejvyššího soudu [viz podrobné odůvodnění v jeho rozhodnutí (č.l. 131-132) a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti) nelze otázku dobré víry hodnotit pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka, ale je nutno vzít při posouzení dobré víry v úvahu i hledisko objektivní. V tomto ohledu nelze proto dobu, kdy předmětné pozemky držela stěžovatelova právní předchůdkyně M. F., započíst do vydržecí lhůty stěžovatele podle ustanovení §134 odst. 3 o. z. Desetiletá vydržecí lhůta, která je podle ustanovení §134 odst. 1 o. z. podmínkou vydržení, tak u stěžovatele neuplynula. Závěr, ke kterému tak návazně obecné soudy dospěly, že stěžovatel nenabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, z ústavněprávního hlediska obstojí.
14. K námitce stěžovatele, že obecné soudy otázku dobré víry u M. F. z moci úřední samy neobjektivizovaly, k čemuž mohly využít stěžovatelem v ústavní stížnosti uvedené důkazní prostředky, Ústavní soud konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání provedení relevantních důkazů. Je tedy na účastníku řízení, aby v rámci důkazního břemene uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy patřičné důkazní návrhy. Jak však plyne ze stěžovatelem podaných opravných prostředků (č.l. 84-85, 131-132), stěžovatel této své možnosti navrhnout k prokázání svých tvrzení provedení uvedených důkazů nevyužil a tuto námitku vznáší teprve v ústavní stížnosti. Obecné soudy se tedy k teprve nyní navrhovaným důkazům nemohly vyslovit a s návrhem stěžovatele na jejich provedení se vypořádat. Z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud touto stěžovatelovou námitkou nemohl zabývat (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 8, nález č. 95, s. 367).
15. Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tvrzení o zásahu do práva na ochranu vlastnictví je především zjištění, že stěžovatel v době rozhodování obecných soudů nějaký majetek chráněný citovaným článkem Listiny skutečně vlastnil či z relevantního důvodu užíval. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je čl. 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny zjevně neopodstatněným.
16. Ústavní soud má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti proto nemůže než odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích. V posuzovaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
17. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu