ECLI:CZ:US:2011:4.US.291.11.1
sp. zn. IV. ÚS 291/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky Z. H., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem Praha 3, Husitská 70, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3868/2010 z 15. 11. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Co 1/2010 z 27. dubna 2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. září 2009 č. j. 4 C 103/2008-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 1. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces. V řízení, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelka žádala vydání nemovitostí v těchto rozhodnutích označených, a to mimo jiné na základě ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Tomuto žádání však obecné soudy nepřisvědčily, neboť podle jejich názoru došlo k prodeji předmětných nemovitostí sice v tísni, ale nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu posledně citovaného ustanovení zákona o půdě (předmětné nemovitosti prodali právní předchůdci stěžovatelky na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 6. 1988 socialistické organizaci Agrostav).
Stěžovatelka v této souvislosti v rámci ústavněprávní argumentace namítá, že jí soudy (konkrétně prvostupňový soud) nepoučily ve smyslu §118a (resp. ve smyslu §250d odst. 1) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to v souvislosti s nutností tvrdit existenci nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelce totiž kategorie tísně a nápadně nevýhodných podmínek splývaly. Dále soudům vytýkala (zjednodušeně řečeno), že přijaly názor obsažený ve znaleckých posudcích týkající se několika pozemků, respektive toho, že tyto pozemky měly být pro účely oceňování podle stěžovatelky ohodnoceny jako samostatná zahrada, a nikoli jako pozemek určený pro stavbu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ji soudy v rámci poučovací povinnosti ve smyslu §118a o.s.ř. nepoučily o nutnosti tvrdit existenci nápadně nevýhodných podmínek, respektive o nutnosti tyto nápadně nevýhodné podmínky odlišovat od aspektu tísně, Ústavní soud k tomu poznamenává, že už jen z odvolání, které v dané věci stěžovatelka podala, vyplývá, že stěžovatelka se v podmínkách možnosti aplikace §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě orientovala (srov. např. podání stěžovatelky založené na č. l. 37 - 38 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou evidovaného pod sp. zn. 4 C 103/2008 či protokol o jednání před prvostupňovým soudem na č.l. 74 - 77). Přesto však tuto znalost, ani za pomoci advokáta, který její odvolání doplňoval (srov. č. l. 196 - 197 a č. l. 225 - 226), nevyužila. Nadto se stěžovatelka v odvolání o nedostatečném poučení ve smyslu §118a o. s. ř. ze strany prvostupňového soudu vůbec nezmiňuje. Pokud tak činí až v řízení o ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role superrevizní instituce, která mu - jak bylo výše naznačeno - nepřísluší.
Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky týkající se způsobu ocenění několika pozemků, za jehož účelem soudy měly k dispozici znalecké posudky; zohlednily i závěry relevantní odborné literatury. Z napadených rozhodnutí je totiž podle Ústavního soudu zjevné, že v řízení před obecnými soudy byla celá problematika pečlivě zvažována a Ústavní soud v závěrech, z nichž obecné soudy vyšly, neshledává nic protiústavního.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu