ECLI:CZ:US:2011:4.US.2920.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2920/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 4. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H. proti výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2008 č. j. 6 Co 1732/2008-408, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV), za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a 1. J. V. a 2. Klubu houbařů Zvíkovské Podhradí jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Výroky II a IV rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2008 č. j. 6 Co 1732/2008-408 se ruší, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výroků II a IV v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v jeho civilní věci, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná článkem 2 odst. 2, články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 1 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatel namítá, že odvolací soud si po žalobcích nevyžádal majetkové přiznání, nedal stěžovateli prostor se k otázce nemajetnosti žalobců vyjádřit, tedy změnu výroku o náhradě nákladů řízení neopřel o řádná zjištění o majetkových poměrech žalobců. K tomu stěžovatel uvádí, že dům, k němuž se pojí zástavní právo, je ve vlastnictví Klubu houbařů a jsou v něm tři nebytové prostory, z jejichž pronájmu má jeden ze žalobců příjem téměř 400 000 Kč.
3. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti neshledala, že by napadeným rozhodnutím byla porušena Listina, Ústava či ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že výjimečné použití ustanovení §150 o. s. ř. bylo vyčerpávajícím způsobem odůvodněno s přihlédnutím k sociální situaci žalobce. Nesouhlasí s výtkou nedostatečného zkoumání majetkových poměrů vedlejších účastníků, neboť J. V. je nemajetný a jediným příjmem Klubu houbařů jsou členské příspěvky.
4. Vedlejší účastníci považují napadené rozhodnutí za správné a souladné s Ústavou, proto navrhují odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Uvádějí, že předmětný dům byl již v rámci exekučního řízení vydražen, přičemž vydražitelem se stal stěžovatel, a byla tak uhrazena jeho pohledávka. Klub houbařů nevlastní žádný majetek, J. V. taktéž. Jediným příjmem J. V., který se v současnosti nachází v psychiatrické léčebně, je příspěvek na živobytí ve výši 3 126 Kč přiznaný vedlejšímu účastníkovi od ledna 2011.
5. Samosoudkyně Okresního soudu v Písku se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.
6. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno.
II.
7. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 7 C 647/2004 zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 27. 3. 2008 č. j. 7 C 647/2004-311 zamítl žalobu J. V. a Klubu houbařů Zvíkovské podhradí (dále jen "Klub houbařů") proti zástavnímu věřiteli a stěžovateli (postupníkovi pohledávky ze zástavní smlouvy) o určení, že zástavní právo k domu v žalobě specifikovanému zapsané ve prospěch zástavního věřitele neexistuje, a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2008 č. j. 6 Co 1732/2008-408 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I), výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele u J. V. shledal v jeho nemajetnosti, pro kterou mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů; týž důvod shledal i u Klubu houbařů, jehož předsedou je J. V. a jehož jediným příjmem jsou členské příspěvky. Zatímco stěžovatel rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2008, J. V. proti tomuto rozsudku brojil dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2010 č. j. 20 Cdo 2783/2009-477 odmítl jako nepřípustné.
8. Právě s ohledem na skutečnost, že J. V. napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dovoláním, přičemž v případě shledání jeho dovolání důvodným by došlo i ke kasaci ústavní stížností napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu. Poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodl odmítavým usnesením, se Ústavní soud jal přezkoumávat podanou ústavní stížnost.
III.
9. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
10. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
11. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)].
12. Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhují specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Je nutno pamatovat i na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníkovi a neodporovalo dobrým mravům [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), nález sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33), nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15) a nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].
13. Ústavní soud sice zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu jednoduchého práva, jímž předmětné ustanovení o. s. ř. je, přesto tak může učinit, a to tehdy, jestliže současně shledá porušení některé z ústavních kautel. Jestliže odvolací soud použití ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení opřel výlučně o nemajetnost žalobců, vyložil toto zákonné ustanovení způsobem, který odporuje výše citované stabilní judikatuře Ústavního soudu. Nerespektování ustáleného výkladu ustanovení jednoduchého práva vykazuje známky svévole, porušuje právní jistotu a stěžovatelovu důvěru v předvídatelnost soudního rozhodování, čímž toto pochybení soudu získává ústavněprávní rozměr, jelikož má za následek porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je proto vytvořen.
14. Odvolací soud rovněž pochybil v tom, že pro závěr o nemajetnosti žalobců neměl dostatek relevantních podkladů. Spokojil se s kuse vyplněným prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jež bylo předloženo nalézacímu soudu (č. l. 44 a násl. spisu). V tomto prohlášení Klub houbařů jako své příjmy uvedl členské příspěvky, včetně domu, jenž byl předmětem sporu, a příjmů z něj, avšak výši těchto příjmů nespecifikoval a ani krajský soud po ní nepátral. Také J. V. přiznával "jistý" příjem ze správcovství tohoto domu (č. l. 129 spisu), ale ani jeho konkrétní výši soud nezjišťoval.
15. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se dopustil porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces tím, že jednak vyložil aplikované ustanovení §150 o. s. ř. způsobem nesouladným s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a jednak tím, že skutkové okolnosti, jež při aplikaci tohoto ustanovení považoval za rozhodné, neměl dostatečně zjištěny.
16. V řízení následujícím po zrušení napadených výroků rozsudku bude úkolem Krajského soudu v Českých Budějovicích doplnit dokazování ohledně (ne)majetnosti žalobců, čímž se soud současně vypořádá s námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti a ve světle takto zjištěných skutečností s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a výše uvedené nálezové judikatuře posoudí znovu otázku vhodnosti aplikace §150 o. s. ř.
17. Stěžovatelovou námitkou, že mu v odvolacím řízení nebyl dán prostor pro vyjádření se k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., se Ústavní soud nezabýval, neboť ať by byla shledána důvodnou či nikoli, nic by to neměnilo na tom, že zjištění o majetkových poměrech žalobců, z nichž odvolací soud vycházel, jsou nedostatečná, a to i bez přihlédnutí k námitkám stěžovatele.
18. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.