ECLI:CZ:US:2011:4.US.3034.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3034/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatele G. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 15, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 166/2010-111 ze dne 16. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 166/2010-111 ze dne 16. 6. 2010.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 235/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 19. 6. 2009 u tohoto soudu žalobu proti M. G. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení 36.861,60 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představovala náklady exekučních řízení vedených u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 10099/2008 a 13 Nc 5164/2009, jež musel stěžovatel uhradit. Stěžovatel dovozoval, že tyto náklady nemusely vůbec vzniknout, pokud by vedlejší účastnice, mající v exekučních řízeních postavení oprávněné, včas vzala zpět návrhy na nařízení exekuce. Stěžovatel totiž v obou případech uhradil dlužnou částku dříve, než byla vůbec exekuce soudem nařízena. Vedlejší účastnice dle přesvědčení stěžovatele porušila prevenční povinnost zakotvenou v §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), což založilo její odpovědnost za škodu, kterou svým postupem v exekučním řízení stěžovateli způsobila. Okresní soud nicméně tvrzením stěžovatele nepřisvědčil a rozsudkem č. j. 5 C 235/2009-60 ze dne 4. 12. 2009 jeho žalobu zamítl. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") poté rozsudkem č. j. 30 Co 166/2010-111 ze dne 16. 6. 2010 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Posledně uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní nejprve shrnul dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedl, že stěžejní argument obecných soudů, že vedlejší účastnice neměla povinnost vzít návrh na nařízení exekuce zpět, lze vyvrátit tak, že vedlejší účastnici ani žádný právní předpis neukládal, aby návrh na nařízení exekuce podala. Stěžovatel konstatoval, že poté, co došlo k úhradě dluhu, bylo nutno snahu vedlejší účastnice o další prodlužování exekučního řízení hodnotit jako zneužití práva. Obecné soudy dle názoru stěžovatele pochybily, když se nezabývaly otázkou, zda byl naplněn účel exekučního řízení, a když nepřihlédly k tomu, že proti vedlejší účastnici byla taktéž vedena exekuce, a proto jí účel a smysl exekučního řízení musel být znám. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytkl, že pominuly, jakým způsobem reagovala vedlejší účastnice na výzvu soudu k odstranění vad podání, tzn., že soudu toliko oznámila adresu stěžovatele, aniž by současně sdělila, že již z jeho strany došlo k uhrazení vymáhané pohledávky. Krajský soud nadto bez jakýchkoliv skutkových podkladů tvrdil, že skutečnost, že vedlejší účastnice nevzala návrh na nařízení exekuce zpět, nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy dle stěžovatele neposuzovaly správně ani související problematiku vztahu mezi zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), přičemž zejména odkaz okresního soudu na ustanovení §55a exekučního řádu byl zcela nepřípadný. Okresní soud posuzoval nárok stěžovatele formálně dle §415 občanského zákoníku, nicméně fakticky dle §420 téhož předpisu, přičemž nesprávně předpokládal, že k naplnění znaků ustanovení §415 občanského zákoníku je nutné protiprávní jednání, tzn. porušení povinnosti plynoucí z objektivního práva. V případě krajského soudu pak nebylo vůbec seznatelné, která ustanovení občanského zákoníku na věc aplikoval. Z hlediska ústavněprávního stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, týkající se tzv. opomenutých důkazů, a nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09, II. ÚS 1038/08, Pl. ÚS 8/06, II. ÚS 233/09 a I. ÚS 2630/09, týkající se náhrady nákladů exekuce. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy svévolnou aplikací právních předpisů a nerespektováním výše uvedených nálezů porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky, a v konečném důsledku tak neoprávněně zasáhly i do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 30 Co 166/2010-111 ze dne 16. 6. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřoval v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jimi provedené interpretaci relevantních ustanovení občanského zákoníku nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/09, II. ÚS 1038/08, Pl. ÚS 8/06 a další, na něž stěžovatel odkazoval, se týkaly výlučně rozhodování soudů v exekučním řízení. Domníval-li se stěžovatel, že v exekučním řízení nebyla respektována judikatura Ústavního soudu, měl tyto námitky uplatnit již v jeho rámci. Žalobou o náhradu škody způsobené porušením prevenční povinnosti ve smyslu §415 občanského zákoníku nelze obcházet rozhodnutí, jimiž byla otázka náhrady nákladů exekučního řízení pravomocně vyřešena.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu