ECLI:CZ:US:2011:4.US.3149.07.2
sp. zn. IV. ÚS 3149/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného*) o ústavní stížnosti 1) Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou, AK se sídlem Masarykova 2, 602 00 Brno proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005 čj. 20 Co 373/2004-155 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007 čj. 22 Cdo 1816/2005-177 a o ústavní stížnosti 2) Ing. P. B. a 3) E. B., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, AK se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 čj. 20 Co 791/2007-207 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 čj. 22 Cdo 5402/2008-244 takto:
____________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2011
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV.ÚS 3149/07 se stěžovatel ad 1) s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví stěžovatele ad 2) k domu č. p. 3007 v ul. Březinova 52, stavební parcely č. 4011/2 a zahrady p. č. 4012/2, a vlastnictví stěžovatelky ad 3) k domu č. p. 1958 v ul. Březinova 50, stavební parcely č. 4011/1 a zahrady p. č. 4012/1, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Brno-město na LV 1578 pro k. ú. Žabovřesky, obec Brno-Žabovřesky, okres Brno-město (dále též "předmětné nemovitosti").
Stěžovatel ad 1), který měl v řízení před obecnými soudy postavení žalované strany, nesouhlasil s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003 čj. 46 C 17/99-134 a určil, že žalobci [stěžovatelé ad 2) a ad 3)] jsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť vlastnické právo k nim vydrželi. Upozornil, že v (jiném) řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, ve kterém Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 1994 čj. 34 C 247/1990 prohlásil kupní smlouvu, na základě které došlo k převodu předmětných nemovitostí z prodávající M. H. [matky stěžovatele ad 1)] na žalobce jako kupující, za absolutně neplatnou, žalobci námitku vydržení neuplatnili a jejich nynější právní kroky označil za ryze účelové. S odkazem na konstantní judikaturu obecných soudů namítl, že žalobci nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitostí, pokud se jich uchopili na základě neplatné smlouvy. Poukázal na zásadní okolnosti, za kterých byla kupní smlouva uzavřena, a vyjádřil přesvědčení, že žalobci od samého počátku museli vědět, že smlouva byla fiktivním převodem vlastnictví s cílem zamezit budoucímu propadnutí rodinného majetku státu po jeho emigraci do zahraničí. Podle stěžovatele ad 1) se jak odvolací, tak i dovolací soud, který zamítl dovolání stěžovatele, pokud se týkalo výroků Krajského soudu v Brně o určení vlastnictví žalobců k objektům bydlení, nevypořádaly se zásadními skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, a svými rozhodnutími mu odepřely ochranu jeho vlastnického práva.
Podáními ze dne 11. 6. 2008 a dne 12. 8. 2010 stěžovatel ústavní stížnost doplnil podrobnými informacemi o okolnostech, za kterých bylo učiněno rozhodnutí o zachování rodinného majetku v případě úmrtí rodičů tak, aby nepropadl ve prospěch čs. státu. Obsah těchto podání netřeba na tomto místě podrobněji uvádět, neboť jejich podstatnou část tvoří citace ze spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 17/99 (řízení o určení vlastnictví), sp. zn. 34 C 247/90 (řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy) či sp. zn. 58 D 247/99 (dědické řízení), které si Ústavní soud vyžádal a se kterými se seznámil.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 1. 2011 odkázal zcela na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že jím práva stěžovatele neporušil.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 1. 2011 v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku.
Rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele ad 1) ve vztahu k výrokům Krajského soudu v Brně pokud se týkalo určení vlastnického práva žalobců k objektům bydlení, byl rozhodnutím konečným a nabyl právní moci dnem 16. 10. 2007, řízení o určení vlastnického práva k pozemkovým nemovitostem pokračovalo, neboť Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích o určení vlastnictví k pozemkům a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ústavní soud považoval za vhodné vyčkat na konečné rozhodnutí i v této otázce. Stalo se tak rozsudkem Krajského soudu v Brně, který (vázán právním názorem Nejvyššího soudu) potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku zamítajícím žalobu na určení, že stěžovatelé ad 2) a ad 3) jsou vlastníky předmětných pozemkových parcel; dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
II.
Včas podanou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I.ÚS 353/11 se stěžovatelé ad 2) a ad 3) s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Zpochybnili, že by pozbyli dobrou víru při držbě nemovitostí již v roce 1990, kdy byla podána žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy; dle jejich názoru se tak mohlo stát nejdříve v lednu 1994, kdy jim byl doručen revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie o zdravotním stavu M. H. v době uzavření kupní smlouvy. Jejich dobrou víru lze doložit placením daní z předmětných nemovitostí, dohodou o rozdělení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a konečně i realizací přestavby domu na předmětném pozemku se nacházejícího ve dva rodinné domky v souladu s tehdy platnými stavebními předpisy.
Stěžovatelé ad 2) a ad 3) též oponovali právnímu závěru Nejvyššího soudu, podle kterého nebyly pozemky do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva, s tím, že při aplikaci právních předpisů z doby nesvobody není přijatelné, aby soud rezignoval na ochranu hodnot právního státu v době jeho rozhodování, resp. že výklad a aplikaci starého práva (vydržení) obecné soudy nepodřídily respektování základních principů a hodnot, čímž je zbavily vlastnického práva po více než dvaceti letech oprávněné držby. K této otázce připojili vlastní výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku (§127, §135a, §489) ve znění zákona č. 131/1982 Sb., tj. do 31. 12. 1991 a vyjádřili přesvědčení, že vlastnické právo k předmětným pozemkovým nemovitostem nabyli vydržením po uplynutí deseti let ode dne registrace kupní smlouvy Státním notářstvím Brno-město, tj. od 5. 4. 1971, nejpozději dnem účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., tj. dnem 1. 1. 1992; svůj závěr podpořili odkazem a citací z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1999 ve věci sp. zn. 22 Cdo 506/98.
S bohatými odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k principům právní jistoty, právního státu, ochrany minulých právních skutečností stěžovatelé ad 2) a ad 3) považovali za nesprávné rozhodnutí, podle kterého se stali vlastníky domů v důsledku vydržení na základě kupní smlouvy z 10. 12. 1970, avšak nestali se také vlastníky pozemků jenom proto, že právní úprava vydržení byla během totalitního režimu deformována. Takovou anomálii označili za nerozumnou, zvláště s přihlédnutím k tomu, že jejich vlastnictví bylo zpochybněno po více než 20 letech na základě znaleckého posudku, který posuzoval právní způsobilost převodce zpětně k roku 1970 a kterému předcházel posudek s opačným závěrem.
III.
K návrhu stěžovatelů ad 2) a ad 3) Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2011 čj. IV.ÚS 3149/07, I.ÚS 353/11-47, spojil řízení o jejich ústavní stížnosti s řízením o ústavní stížnosti stěžovatele ad 1) a věc nadále vedl pod sp. zn. IV.ÚS 3149/07.
Stěžovatelé ad 2) a ad 3) ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele ad 1) ze dne 12. 4. 2011 odkázali na argumenty, které uvedli ve své ústavní stížnosti s tím, že právní posouzení skutkového základu by mělo vést k jednotné ochraně jejich vlastnického práva, ať se jedná o stavební či pozemkové nemovitosti, neboť právní dualismus založený napadenými rozhodnutími považují za neudržitelný. Oba též připojili podrobnosti k okolnostem, za kterých uzavřeli kupní smlouvu, a zdůraznili, že podmínkou koupě nemovitostí byla povinnost kupujících postarat se o manžele H. tak, aby i při své omezené pohyblivosti mohli dožít ve svém prostředí. Odmítli spekulace o propadnutí majetku ve prospěch státu, neboť paní H. měla manžela, syna a další příbuzné, a vyslovili přesvědčení, že byla osobou způsobilou k právním úkonům, neboť v posledním půl roce před smrtí uzavřela další tři smlouvy za přítomnosti pracovníků tehdejšího státního notářství. Stěžovatelka ad 3) poukázala na investice vložené do objektu bydlení a poukazem na vystoupení jejich právní zástupkyně v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy vyvracela tvrzení stěžovatele ad 1), že námitku vydržení v tomto řízení nevznesli. Stěžovatelka hodnotila některé další svědecké výpovědi jako zavádějící či neurčité. Stěžovatelé ad 2) a ad 3) navrhli, aby ústavní stížnosti stěžovatele ad 1) Ústavní soud odmítl.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelů ad 2) a ad 3) ze dne 11. 1. 2011 a ze dne 30. 3. 2011 plně odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelů ad 2) a ad 3) ze dne 7. 4. 2011 označil ústavní stížnost za nedůvodnou a upozornil, že její obsah je fakticky shodný s obsahem dovolání. Konstatoval, že jeho rozhodnutí je založeno na závěrech ustálené judikatury, která je v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedena a od které neměl důvod se odchýlit; v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K závěru, že běh vydržecí doby byl přetržen podáním žaloby, Nejvyšší soud uvedl, že žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy, která výslovně obsahovala důvody, pro něž tehdejší žalobce [stěžovatel ad 1)] považoval uzavřenou kupní smlouvu za neplatnou, byla z objektivního hlediska způsobilá vyvolat pochybnosti o dosavadním přesvědčení držitele nemovitosti o vlastnickém právu. Oprávněná držba vedoucí k vydržení je založena na tom, že po celou dobu vydržecí doby nemá držitel objektivní pochybnost o tom, že mu vlastnické právo náleží. Je-li konfrontován s tímto stavem žalobou o určení neplatnosti právního titulu, od něhož dobrou víru odvozuje, je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že podáním této žaloby (případně jejím doručením) je běh vydržecí doby přerušen.
Nejvyšší soud odmítl, že by vlastnické právo k pozemkům bylo možné vydržet bez existence dobré víry k 1. 1. 1992. Odkázal na ustálenou judikaturu, jež bez jakýchkoliv pochybností vychází z toho, že žádný pozemek nebyl až do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho oprávněným držitelem, přičemž při absenci dobré víry držitele k 1. 1. 1992, kdy právní úprava obsažená v občanském zákoníku v návaznosti na jeho novelu provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vydržení vlastnického práva k pozemkům připustila, nemohlo k vydržení vlastnického práva dojít. Z toho je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že možnost započíst si oprávněnou držbu právního předchůdce je vázána právě na případ, kdy k 1. 1. 1992 dobrá víra existovala a z této skutečnosti mohla osoba v dobré víře "těžit" tím, že si do běhu vydržecí doby mohla započítat dobu oprávněné držby právního předchůdce časově spadající do předchozího období (§872 odst. 6 zákona č. 509/1991 Sb.). Nejvyšší soud nastínil důsledky opačného výkladu a zopakoval, že konstrukce vydržení vlastnického práva k pozemkům je vybudována na tom, že dobré víry právních předchůdců se může dovolávat pouze ten, kdo sám byl k 1. 1. 1992 byl v dobré víře ohledně vlastnického práva k pozemkům, a také pouze tato osoba může uplatnit nárok týkající se vydržení vlastnického práva.
Stěžovatel ad 1) se ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelů ad 2) a ad 3) ze dne 11. 4. 2011 ztotožnil s posouzením otázky dobré víry a (ne)vydržení pozemků, jak ji pojal Nejvyšší soud. Námitku stěžovatelů o vydržení podle §135a odst. 1 ve spojení s §507a odst. 3 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. označil za nepřípadnou, neboť ustanovení §135a odst. 1 citovaného tehdy platného obč. zák. upravovalo vydržení pouze k věcem, které mohly být předmětem osobního vlastnictví, což bylo u pozemků vyloučeno, neboť ty mohly být pouze v osobním užívání. Stěžovatel ad 1) opakovaně zdůraznil, že stěžovatelé ad 2) a ad 3) se nikdy nestali vlastníky všech předmětných nemovitostí z důvodu neplatnosti kupní smlouvy a stále mu brání ve výkonu jeho vlastnického práva, které nabyl dědictvím po své matce; nemovitosti byly určeny do jeho vlastnictví v dědickém řízení vedeném u Městského soudu v Brně vedeném pod sp. zn. 58 D 247/99.
V replice ze dne 27. 5. 2011 stěžovatel ad 1) konstatoval, že právní dualismus vlastnického práva k nemovitostem (stavbám a pozemkům) není v ČR neobvyklý, je upraven v ustanovení §120 odst. 2 obč. zák. Vyjádřil se k některým tvrzením stěžovatelů ad 2) a ad 3) o jeho pobytu v zahraničí a vztahu k rodičům a k dlouholetým sporům obou stran; v podrobnostech odkázal na svoje vyjádření ze dne 11. 4. 2011.
IV.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 247/90 vyplynulo, že stěžovatel ad 1) se domáhal žalobou proti stěžovatelům ad 2 a ad 3) doručenou Městskému soudu v Brně dne 22. 8. 1990 určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 10. 12. 1970 mezi nimi a prodávající M. H., matkou stěžovatele ad 1). Smlouva byla registrována Státním notářstvím Brno-město dne 5. 1. 1971 a jejím předmětem byly nemovitosti, ke kterým (po následných stavebních úpravách a dalších opatřeních) stěžovatelé ad 2) a ad 3) uplatňovali svoje vlastnické právo. Stěžovatel ad 1) v žalobě tvrdil, že špatný zdravotní stav neumožňoval matce v době uzavření smlouvy chápat dopad právních úkonů. Městský soud v Brně po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 10. 5. 1994 čj. 34 C 247/90-143 určil, že kupní smlouva je absolutně neplatná z důvodu neschopnosti, resp. nezpůsobilosti M. H. ji uzavřít, neboť v době podpisu kupní smlouvy její zdravotní stav vylučoval, aby plně chápala smysl svého jednání a jeho důsledky. Po opakovaném rozhodování odvolacího soudu, vázáného právním názorem soudu Nejvyššího, nabyl rozsudek soudu I. stupně právní moci dnem 7. 1. 1999.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 17/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé ad 2) a ad 3) se žalobou proti stěžovateli ad 1) doručenou Městskému soudu v Brně dne 19. 4. 1999 domáhali určení (svého) vlastnického práva k předmětným nemovitostem z důvodu vydržení. Po provedeném dokazování a opakovaném rozhodování Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 11. 2003 čj. 46 C 17/99-134 žalobu zamítl. Rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 1. 2005 změnil a rozhodl, že stěžovatelé ad 2) a ad 3) jsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť vlastnické právo k nim vydrželi. Podle Krajského soudu v Brně byla dobrá víra stěžovatelů ad 2) a ad 3) narušena doručením žaloby stěžovatele ad 1) v listopadu 1990, v této době však již desetiletá vydržecí doba uplynula. K dovolání stěžovatele ad 1) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 8. 2007 potvrdil jako správné rozhodnutí o vydržení vlastnického práva k objektům bydlení a dovolání v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), ve výrocích o určení vlastnictví k pozemkům rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II.). Rozsudek Krajského soudu v Brně ve spojení s výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 16. 10. 2007 a tato rozhodnutí se stala předmětem ústavní stížnosti stěžovatele ad 1).
V pokračujícím řízení Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2008 potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně s tím, že stěžovatelé ad 2) a ad 3) nejsou vlastníky pozemkových nemovitostí. Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyložil, že k vydržení pozemků pod rodinnými domy a přilehlých zahrad nemohlo dojít, neboť podle právní úpravy platné do 31. 12. 1991 nemohl občan vydržet vlastnické právo k pozemkům a měl pouze možnost vydržet je pro čs. stát (§135a odst. 3 obč. zákoníku ve znění před účinností zákona č. 509/1991 Sb.). V případě, že do 31. 1. 1991 neuzavřel stát, pro kterého byly pozemky vydrženy, s oprávněným držitelem smlouvu o osobním užívání pozemku, nemohl se držitel stát od 1. 1. 1992 vlastníkem pozemku transformací užívacího práva ve vlastnické, ale měl pouze právo, aby s ním byla uzavřena kupní smlouva k pozemku, což se v projednávané věci nestalo. Rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dnem 25. 6. 2008, neboť dovolání stěžovatelů ad 2 a ad 3) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Tato rozhodnutí se stala předmětem ústavní stížnosti stěžovatelů ad 2) a ad 3).
V.
Ústavní soud přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005 čj. 20 Co 373/2004-155 ve spojení s výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007 čj. 22 Cdo 1816/2005-177, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ad 1) a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Při výkonu dohledu na dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Ústavní soud po prostudování připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 46 C 17/99, neshledal, že by k takovému pochybení v projednávané věci došlo.
Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele ad 1) bylo opakované zpochybnění vlastnického práva současných majitelů rodinných domů v ul. Březinova č. 50 a č. 52 v Brně s tvrzením, že k jeho vydržení nemohlo dojít z důvodu absence dobré víry nabyvatelů. Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud se však otázkou dobré víry zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně podrobně vyložily, na základě jakých důkazů existenci dobré víry u stěžovatelů ad 2) a ad 3) dovodily. Nejvyšší soud poukázal mimo jiné na svědecké výpovědi, ze kterých vyplynulo, že (stručně vyjádřeno) otec stěžovatele ad 1) navrhl prodej nemovitostí rodičům stěžovatelů ad 2) a ad 3) včetně vrácení poloviny nemovitostí, jeho návrh však otec stěžovatelů ad 2) a ad 3) nepřijal, odmítl ho a teprve potom byl sjednán prodej nemovitostí sourozencům B. [stěžovatelé ad 2) a ad 3)] se závazkem pečovat o manžele H. Nejvyšší soud připomněl, že stěžovatelé ad 2) a ad 3) nemuseli rozpoznat zdravotní nezpůsobilost převodkyně paní H., neboť bylo prokázáno, že ji blíže neznali, o uzavření smlouvy s ní nejednali a nakonec ani znalkyně z oboru psychiatrie v prvním znaleckém posudku ve věci sp. zn. 34 C 247/1990 nevyloučila při této chorobě tzv. světlé okamžiky.
Za situace, kdy obecné soudy dospěly ke svým rozhodnutím na základě skutkových zjištění majících oporu ve spisovém materiálu, jejich právní názor nebyl s těmito skutkovými zjištěními v extrémním rozporu a byl vyložen a odůvodněn přezkoumatelným způsobem, nemohl Ústavní soud učinit závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu. Porušením práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny či širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník řízení, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ústavní soud má za to, že těmto kautelám obecné soudy dostály a rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo řízení o určení vlastnického práva k objektům bydlení ve věci samé završeno, považoval za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích, což současně vylučuje i závěr o porušení vlastnického práva stěžovatele ad 1).
Pokud stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího soudu v celém jeho rozsahu, tj. i kasační výrok II., bylo třeba ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout jako nepřípustnou. Procesní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, představuje nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti (k tomu srov. též např. usnesení sp. zn. I.ÚS 164/04, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, jakož i nálezy sp. zn. IV.ÚS 290/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 321, či sp. zn. IV.ÚS 158/04, tamtéž sv. 37 str. 31).
VI.
Ústavní soud dále přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 čj. 20 Co 791/2007-207 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 čj. 22 Cdo 5402/2008-244 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů ad 2) a ad 3) a i zde dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti jejich ústavní stížnosti.
Stěžovatelé ad 2) a ad 3) zpochybnili soudní výklad a aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, týkajících se vydržení pozemkových nemovitostí před 1. 1. 1992, a odmítli právní závěr obecných soudů, podle kterého pozbyli dobrou víru již v roce 1990 podáním žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 247/90.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, že k výkladu a aplikaci norem podústavního práva jsou povolány především obecné soudy. Ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod Označil za ně případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality by neměla neopodstatněně nabýt přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sb. n. u. sv. 25, č. 37, a další), případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, tamtéž sv. 3, č. 9 a další) a případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, tamtéž sv. 22, č. 63 a další). K interpretaci právní normy ústavně konformním způsobem Ústavní soud uvedl, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, musela by obecnými soudy zvolená interpretace právní normy odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů, právní argumentace soudu by musela svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy (srov. sp. zn. I.ÚS 339/03, http://nalus.usoud.cz).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí takovými vadami netrpí. Pozice stěžovatelů ad 2) a ad 3) jako dosavadních vlastníků předmětných nemovitostí byla zásadně zpochybněna v řízení o určení neplatnosti jejich vlastnického titulu (kupní smlouvy z roku 1970), ve kterém soud shledal kupní smlouvu, uzavřenou téměř před třiceti lety, absolutně neplatnou. Toto pravomocné rozhodnutí nutně předznamenalo spor o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a otevřelo otázky spojené s vydržením vlastnického práva.
Byť se stěžovatelům ad 2) a ad 3) napadená rozhodnutí jeví jako nespravedlivá, neboť na ně dopadají účinky dřívější právní úpravy, nelze od nich - vzdor opačnému mínění těchto stěžovatelů - odhlédnout. O narovnání vztahů a odstranění deformací plynoucích z dřívější právní úpravy, která zpočátku nabytí práva vydržením vůbec neupravovala (občanský zákoník z roku 1964 v původním znění) a poté je řešila jen částečně (zákon č. 131/1982), se po změně společenských poměrů v roce 1989 postaral zákonodárce přijetím zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, účinný od 1. 1. 1992. V soudní praxi, která musela aktuálně reagovat na změnu právního režimu při "zpětném" posouzení splnění podmínek pro vydržení, byla základní východiska pro posouzení podmínek vydržení formulována v rozhodnutích Nejvyššího soudu. K principu ochrany minulých právních skutečností v souvislosti s otázkami intertemporality ve sporech o vlastnictví tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nacházely v událostech, které se staly před desítkami let, se vyslovil i Ústavní soud. V nálezu sp. zn. II.ÚS 196/2000 (Sb. n. u. sv. 19, str. 137) vyložil, že "nová právní úprava (zák. č. 509/1991 Sb.) držbu uskutečňovanou do 31.12.1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby... účinky souhrnné právní skutečnosti však mohou nastat nejdříve 1. 1. 1992". V tomto směru se tedy Ústavní soud již dříve ztotožnil s myšlenkovými závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozhodnutích zabývajících se vydržením vlastnického práva k pozemku; v projednávané věci nenalezl Ústavní soud důvod k odklonu od svých takto již v minulosti traktovaných závěrů.
Ústavní soud má zato, že v projednávané věci se Krajský soud v Brně ani Nejvyšší soud od závěrů prezentovaných shora neodchýlily. Závěr, že k narušení dobré víry stěžovatelů ad 2) a ad 3) došlo již v roce 1990 podáním žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v napadeném usnesení. Byť tedy stěžovatelé ad 2) a ad 3) drželi pozemky v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, po dobu delší než deset let, podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením k 1. 1. 1992 nenaplnili, neboť k tomuto datu status oprávněných držitelů ztratili. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu II.ÚS 196/2000, jde o "jeden z projevů intertemporality spočívající v posouzení vlivu nového předpisu na právní kvalifikaci skutečností, které nastaly před jeho účinností, a to takových situací, kdy určitý společenský jev mohl vyvolat právní následky pouze ve spojení s jinými jevy, s nimiž by vytvořil složenou právní skutečnost vedoucí ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, sám o sobě však žádné konkrétní právní následky nevyvolal".
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, z jeho odůvodnění vyplynulo, že k odmítnutí dovolání došlo z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť dovolací soud shledal, že potvrzující rozsudek dovolacího soudu ve věci samé neměl po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu Ústavní soud zcela respektoval a připomíná, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení; ústavní stížnost stěžovatele ad 1) směřující proti výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu