ECLI:CZ:US:2011:4.US.3468.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3468/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 74/2010-82 ze dne 1. 10. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 225/2008 ze dne 11. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 7. 12. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. Nt 225/2008 ze dne 11. 2. 2010, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené městským soudem pod sp. zn. 56 T 6/2007, a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 12 To 74/2010-82 ze dne 1. 10. 2010, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že se obecné soudy náležitým způsobem nevypořádaly se všemi argumenty uvedenými v návrhu na povolení obnovy řízení ze dne 18. 1. 2010, zejména pak se skutečnostmi týkajícími se stěžovatelovy psychické poruchy, na něž nereagovaly vůbec. Ve vztahu k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04 a I. ÚS 74/06. Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), došlo ke snížení trestní sazby u trestného činu padělání a pozměnění peněz, který již není zvlášť závažným zločinem. Dle stěžovatele jde o projev změny společenské situace, kdy se do popředí zájmů chráněných trestním právem dostává život a zdraví člověka, osobní svoboda a lidská důstojnost a naopak ochrana měny je ve srovnání s předchozí právní úpravou považována za méně podstatnou. Tuto změnu společenské situace je třeba dle stěžovatele chápat jako novou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzhledem k níž je původně uložený trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že princip retroaktivity in mitius, vyplývající z čl. 40 odst. 6 Listiny, je třeba aplikovat i v případech, kdy již došlo k pravomocnému odsouzení pachatele; opačný výklad by byl popřením rovnosti deklarované v čl. 1 Listiny. V minulosti bylo na tyto situace pamatováno v intertemporálních ustanoveních novelizujících předpisů, trestní zákoník však v §419 stanoví pravidlo toliko pro případ, kdy byl v minulosti uložen trest za čin, který již není trestným činem. Nedostatek výslovné právní úpravy však nemůže být, při existenci normy vyšší právní síly, důvodem pro porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §278 odst. 1 trestního řádu povolí soud obnovu řízení, jež skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Pokud jde o námitku, že skutečností ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, je třeba rozumět i změnu trestní sazby trestného činu, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 792/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 31. str. 281 a násl, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03, publikováno tamtéž, svazek 33, usnesení č. 20, str. 417 a násl.). Jestliže v nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že změna právní úpravy, tzn. v tomto případě konkrétně účinnost nového trestního zákoníku, není důvodem pro povolení obnovy řízení, nelze jim z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť právní názor, o nějž byla napadená rozhodnutí opřena, byl plně v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (k účinkům přijetí trestního zákoníku a vlivu jeho účinnosti na možnost obnovy řízení srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1306/10, II. ÚS 1953/10, II. ÚS 2069/10, IV. ÚS 1172/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel dále namítal, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací obsaženou v přípise ze dne 18. 1. 2010. Z kopie předmětného podání, které tvořilo přílohu ústavní stížnosti, se podává, že za nové skutečnosti, soudu dříve neznámé, označil stěžovatel skutečnost, že se trestné činnosti dopustil pod vlivem duševní poruchy, což dokládal citacemi z odborné literatury a korespondencí s MUDr. P. H., lékařem Psychiatrické ambulance LD Šumperk, a dále skutečnost, že má v úmyslu se z uvedené poruchy léčit. Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že se vrchní soud touto jeho argumentací adresně nezabýval, nýbrž toliko stručně konstatoval, že ostatní námitky uváděné stěžovatelem nelze považovat z hlediska povolení obnovy řízení za nové skutečnosti (str. 3 usnesení vrchního soudu). Ve spojení s rozsudkem městského soudu sp. zn. 56 T 6/2007 ze dne 1. 11. 2007, z nějž vyplývá, že duševní stav stěžovatele byl již v původním řízení předmětem podrobného znaleckého zkoumání, je ovšem tento názor vrchního soudu, byť velmi stručně prezentovaný, nutno označit za zcela přiléhavý. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu