ECLI:CZ:US:2011:4.US.3509.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3509/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, AK se sídlem Beneše z Loun 50, 440 01 Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 čj. 25 Cdo 1057/2008-109, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007 čj. 27 Co 116/2007-94 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 10. 2006 čj. 9 C 222/2004-74 ve znění rozsudku ze dne 11. 10. 2006 čj. 9 C 222/2004-85 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 1 848 000,- Kč.
Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 9 C 222/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalované obchodní společnosti TOP TRANS HIGHWAY, s. r. o., Horní Počáply, domáhal zaplacení částky 1 848 000,- Kč z titulu odškodnění ztížení společenského uplatnění (§444 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění). Stěžovatel utrpěl škodu na zdraví při dopravní nehodě dne 25. 2. 2002 zaviněnou zaměstnancem - řidičem žalované a byl odškodněn částkou 642 000,- Kč odpovídající výši základního bodového ohodnocení (3 850 bodů) zvýšeného podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky. Žalobou se domáhal zvýšení odškodnění na pětinásobek, Okresní soud v Mělníku po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem však žalobě vyhověl jen co do částky 924 000,- Kč (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok III.). Okresní soud konstatoval rozsah zdravotního postižení stěžovatele, který v 50 letech ztratil schopnost zařadit se do téměř všech forem života, a za adekvátní považoval zvýšení základního odškodnění na trojnásobek. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako správný. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecných soudům nesprávné hodnocení důkazů, které ve svém důsledku vedlo k nesprávné úvaze o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, a upozornil, že ve srovnatelných případech bylo přiznáno i desetinásobné zvýšení. Namítl, že žádný ze soudů nevzal v úvahu jeho námitku o nutnosti přihlédnout k předpokládanému vývoji zdravotního stavu; v jeho případě lékaři zlepšení zdravotního stavu vylučují a u řady zdravotních problémů vlivem věku předpokládají zhoršení. K rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že dovolací soud nepřípustně a v rozporu se skutečností celou důkazní situaci přehodnotil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
I když si je Ústavní soud vědom velmi závažných následků poškození zdraví stěžovatele, které kvalitu jeho života jak v současnosti, tak i v budoucnu omezují limitujícím způsobem, a chápe jeho snahu domoci se jiného hodnocení ztížení společenského uplatnění, přesto nemohl dospět k jinému závěru, než že označené soudy při svém rozhodování nevybočily z argumentačního pole vymezeného provedenými důkazy a jejich hodnocením, které nelze označit za vybočení extrémního charakteru v takovém rozsahu, že by soudy přijatá a nyní napadená rozhodnutí byla v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelná ve smyslu existence neobhajitelného úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Pouze takové pochybení by bylo způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu; ten však v projednávané věci nebyl namístě.
Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele opřené o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla kritika hodnocení důkazů a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí založených na soudním uvážení. Ústavní soud však tomuto tvrzení nepřisvědčil. Již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval. Ústavní soud zasahuje pouze v případech, kdy se obecný soud dopustí zjevného skutkového či právního omylu, kterým poruší některé z práv nebo svobod zakotvených v ústavní rovině. V projednávané věci nic takového nezjistil. Z odůvodnění napadených rozsudků je seznatelné, na základě jakých důkazů nalézací soud zjistil skutkový stav, jak provedené důkazy hodnotil a jak se tyto úvahy promítly do učiněných právních závěrů.
Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). V projednávané věci však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal.
Napadený rozsudek Okresního soudu v Mělníku spočíval na soudním uvážení, které se v projednávaném případě vázalo na relativně neurčitý pojem "zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele" obsažený v §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ústavní soud nevylučuje přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení, respektuje však, že je to obecný soud, který relativně neurčitý pojem v individuálním případě vymezí a interpretuje v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu. V nálezu sp. zn. III.ÚS 350/03 (publ. in Sb. n. u. sv. 38 str. 499) uvedl, že mu nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by měla být přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění, tzn. jaký by měl být násobek podle §7 odst. 3 citované vyhlášky, z hlediska ochrany ústavnosti však dbá na to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti. V projednávané věci zjistil, že obecné soudy vzaly v úvahu pravidla (kriteria) obsažená v judikatuře Nejvyššího soudu, jež je třeba vzít v úvahu při posouzení výše odškodnění společenského uplatnění, a svá rozhodnutí v tomto smyslu byť stručným, nicméně přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit argumentu, že v obdobných věcech obecné soudy přiznaly žalobcům částky vyšší; Ústavnímu soudu nepřísluší podávat výklad podzákonné normy a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe, nehledě k tomu, že každá věc (a to i ty, na které stěžovatel odkázal) se vyznačuje svými specifickými okolnostmi.
Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; shledal, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé neměl po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud připomněl pravidla plynoucí z jeho dosavadní rozhodovací praxe, ze kterých vyplývá, jak se lze dobrat zvýšené náhrady z hlediska proporcionality mezi částkou náhrady škody, a konfrontoval právní závěry odvolacího soudu s jinými obdobnými případy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu Ústavní soud zcela respektoval a připomíná, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů, a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu