ECLI:CZ:US:2011:4.US.3547.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3547/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Čelakovského sady 8, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. května 2011 č. j. 13 P 13/2011-1772 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2011 č. j. 14 Co 399/2011-1864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. listopadu 2011, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že ve věci rozhodující soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele vyplývající z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Sokolově ve věci úpravy výchovy a výživy nezletilého Pavla (jedná se o pseudonym) na dobu před a po rozvodu manželství rodičů k návrhu stěžovatele na změnu předběžného opatření ze dne 17. května 2011 rozhodl tak, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by soud změnil již vydané předběžné opatření ze dne 11. prosince 2008 Obvodním soudem pro Prahu 3 sp. zn. 28 P 21/2008, zamítl (výrok I.), změnil vydané předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. srpna 2008 sp. zn. 28 P 21/2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2010 sp. zn. 28 Co 462/2010 tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým bez přítomnosti matky vždy v každém sudém kalendářním týdnu od středy od 16.00 hodin nepřetržitě do pondělí lichého týdne do 18.00 hodin a dále každý lichý týden v kalendářním roce ve čtvrtek od 8.00 hodin do 18.00 hodin. (výrok II.) a zamítl návrh stěžovatele, aby soud rodičům nařídil povinnost účastnit se po dobu tří měsíců od právní moci usnesení mediačního jednání u orgánu určeného soudem (výrok III.). K odvolání stěžovatele i matky do usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že vydané předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. srpna 2008 sp. zn. 28 P 21/2008 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2010 sp. zn. 28 Co 462/2010 se nemění.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru ve věci rozhodující soudy postupovaly v rozporu s právy stěžovatele tím, že rozhodly nad rámec zákona a Úmluvy, neboť upřednostnily práva jednoho z účastníků řízení, konkrétně matky, nad práva druhého účastníka, stěžovatele a nad práva nezletilého dítěte. Stěžovatel dále namítal, že předběžné opatření favorizuje postavení matky a tím vytváří předpoklad pro konečné rozhodnutí ve věci. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 618/05, I. ÚS 266/10, II. ÚS 343/02, I. ÚS 3082/10, II. ÚS 554/04 a III. ÚS 1206/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci stěžovatelem napadených rozhodnutí, se jedná o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou tyto důvody vůbec dány, a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného výkonu rozhodnutí.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu ve věci rozhodujících soudů při vydání jejich rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu řízení a polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by považoval za nezbytné stěžovatele vyzývat k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci (§30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu), než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. prosince 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu