ECLI:CZ:US:2011:4.US.3565.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3565/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. I. D., zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, AK se sídlem Hauerova 3, 746 01 Opava, proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 9. 2010 čj. 106 C 192/2009-28 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení výroků II. a III. shora označeného rozsudku vydaného v řízení o zaplacení 111 600,- Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka, v řízení před Okresním soudem v Opavě na straně žalované, vytkla soudu jednostranné a účelové hodnocení provedených důkazů, ze kterých byly vyvozeny pouze závěry, které svědčily ve prospěch žalobce. Poukázala na to, že důkazy, které předložila, soud ignoroval a poté, co odmítl návrh na doplnění dokazování označenou listinou a svědeckými výpověďmi, zcela v rozporu se skutečností dovodil, že ke svým tvrzením neměla žádné důkazy a neprokázala, že ke konkrétnímu řešení přistoupila ve spolupráci se žalobcem. Nesprávná skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry se pak odrazily i ve výrocích II. a III. rozsudku; při rozhodování o nákladech řízení nemělo být podle stěžovatelky postupováno podle ustanovení §146 odst. 1 věty druhé o. s. ř., neboť žaloba nebyla podána důvodně a žalobce ji nevzal zpět pro její chování.
Z napadeného rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobce, Město Kravaře, se domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 111 600,- Kč s úrokem z prodlení od 16. 11. 2009 do zaplacení. Podstatu sporu lze shrnutě vyjádřit tak, že žalobce se jako poručník nezl. P. W. domáhal po stěžovatelce, bývalé zaměstnankyni, vrácení finančních prostředků nezletilého uložených na běžném účtu zřízeném u eBanky, a. s., a plynoucích ze smlouvy o životním pojištění se spořicí složkou uzavřené v jeho prospěch, neboť oba produkty založila, resp. pro nezletilého zřídila stěžovatelka pod svým jménem, a po ukončení pracovního poměru s nimi žalobce nemohl disponovat, resp. neměl k nim přístup. Po podání žaloby byla celá záležitost vysvětlena a dořešena, a proto žalobce vzal žalobu ohledně žalované částky zpět, žádal však úroky z prodlení, neboť poté, co byl zbaven poručnictví převedl na účet již zletilého P. W. předmětnou částku ze svého účtu. Okresní soud v Opavě řízení ohledně částky 111 600,- Kč částečně zastavil (výrok I.), zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobci částku 4 055,82 Kč (výrok II.), kterou představovaly úroky z prodlení za dobu od 16. 11. 2009 do 29. 4. 2010, a náklady řízení ve výši 37 446,- Kč (výrok III.). Proti rozhodnutí nebylo odvolání přípustné podle §202 odst. 2 o. s. ř., neboť ve věci samé soud rozhodoval o částce nepřevyšující 10 000,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb. n. u., sv. 34, str. 421). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 185/98 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud vyložil, že takový postup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné tamtéž). Opodstatněnost ústavní stížnosti Ústavní soud shledal jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení III.ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), o čemž svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III.ÚS 173/02, Sb. n. u. sv. 28 str. 95, III.ÚS 150/03, tamtéž sv. 31 str. 149, I.ÚS 3143/08, sv. 52 str. 583, I.ÚS 1980/08, tamtéž sv. 52 str. 3, I.ÚS 1744/10).
V projednávaném případě k takovému extrémnímu vybočení ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu nedošlo, neboť v řízení zůstalo nezpochybněno, že stěžovatelka uvolnila finanční obnos P. W. téměř rok a půl po skončení pracovního poměru (kdy jí odpadl důvod pro výkon povinností poručníka za/pro žalobce) a zároveň poté, co po marných výzvách adresovaných stěžovatelce žalobce bývalému poručenci sám plnil z vlastních zdrojů. Závěr Okresního soudu v Opavě o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci úroky z prodlení za stanovenou dobu tak nelze označit za mimořádně excesivní, který jedině by mohl být důvodem k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
K náhradě nákladů civilního řízení Ústavní soud připomíná, že právo na náhradu nákladů má pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr, a stran náhradově nákladového výroku zcela odkazuje na napadené rozhodnutí s tím, že posouzením důvodnosti podání žaloby a důsledky chování žalované po podání žaloby se okresní soud přiměřeným způsobem zabýval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu