ECLI:CZ:US:2011:4.US.3636.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3636/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti MUDr. O. K., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 8. 2010 č. j. 1 Nc 5689/2010-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i porušení čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v soudním řízení o vypořádání společného jmění manželů, vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 90/2009, vznesl v procesním postavení žalovaného námitku podjatosti soudkyně JUDr. Renaty Polanské, která v této věci rozhoduje, a rovněž i všech soudců Okresního soudu v Pardubicích. Přes jím uváděné skutečnosti Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, napadeným usnesením ze dne 30. 8. 2010 č. j. 1 Nc 5689/2010-41 vyslovil, že uvedená soudkyně není z projednání a rozhodnutí v dané věci vyloučena, neboť nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů k jejímu vyloučení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje hlavní důvody, které odůvodňují jeho přesvědčení o podjatosti soudkyně JUDr. Polanské. Nynější manžel jeho bývalé manželky JUDr. A. P. je koncipientem v advokátní kanceláři JUDr. Š. P. v Pardubicích, jenž zastává významné postavení v obchodních společnostech v Pardubicích a je uvedené soudkyni znám minimálně z pracovního styku. Navíc spolupracovnice JUDr. Polanské soudkyně JUDr. Monika Nečasová absolvovala v roce 2001 Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně ve stejném roce jako JUDr. P. a jako spolužáci se proto podle názoru stěžovatele velmi dobře znali. Stěžovatel dále argumentuje již v lednu 2010 zastaveným soudním řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 18 C 236/2008, kdy ve vazbě k nynějšímu řízení stěžovatel namítá, že krajský soud neshledal stranění druhé straně a tedy porušování rovnosti účastníků. Uvedené stěžovatelovy námitky krajský soud v napadeném rozhodnutí odmítl, aniž je blíže zhodnotil, a stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 6 C 90/2009.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
7. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již krajský soud vypořádal. Staví tak Ústavní soud do role další opravné instance, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší.
8. Jak Ústavní soud vyložil v řadě svých rozhodnutí (podrobně např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 370/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 35, č. 159, str. 181), garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces, tak jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). K tomu Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že na straně jedné má být vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že v otázce podjatosti nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 98, str. 11).
9. K základnímu právu na projednání věci nezávislým a nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1288/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice (stížnost č. 64935/01, dostupná RoESLP, č. 4, roč. 2005, s. 181), kde v odstavcích 55 a 56 ESLP uvedl, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti a proto již mnohokrát zdůraznil, že musí být nestranné. Nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nutno posuzovat ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v dané věci, druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudce je pokládán za nestranného, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se proto zvažuje také stanovisko účastníka, jež však není zcela rozhodující. Určujícím podle ESLP je, zda lze obavy účastníka považovat za objektivně odůvodněné.
10. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, plyne, že se v intencích uvedených kritérií v konkrétních podmínkách ustanovení §14 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), námitkami stěžovatele odpovídajícím způsobem zabýval, přičemž neshledal, že by jmenovaná soudkyně měla ke stěžovatelce jiný poměr než úřední. Své právní závěry krajský soud patřičně logicky a konkrétně odůvodnil. Dospěl k závěru, že v dané věci nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti spočívající v postupu v projednávané věci, ani to, že jiná soudkyně okresního soudu absolvovala právnická studia ve stejném roce jako manžel vedlejší účastnice, či skutečnost, že manžel vedlejší účastnice působí v obvodu Okresního soudu v Pardubicích jako advokátní koncipient. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, nelze považovat za formální či svévolné a z hlediska ústavnosti mu není co vytknout. Ústavní soud shodně konstatuje, že v daném případě nelze podjatost soudkyně dovodit pouze z těchto okolností, a stěžovatel neuvádí, jaký by měla mít soudkyně poměr právě k této projednávané věci, k účastníkům tohoto řízení nebo k jejich zástupcům.
11. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu v učiněných zjištěních. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je účastníku řízení zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, v daném případě názoru vyplývajícímu z extenzivního výkladu ustanovení §14 o. s. ř., ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u obecného soudu všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí obecného soudu nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu