ECLI:CZ:US:2011:4.US.3641.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3641/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti B. S., zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 454/2006 ze dne 13. 9. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 44 Cm 128/97 ze dne 26. 6. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, v záhlaví označené rozhodnutí vrchního soudu a domáhá se jeho zrušení ve spojení s označeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 44 Cm 128/97, byl v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky na zaplacení částky 81.911,- Kč (ceny za uskutečněnou dodávku cukrovky podle smlouvy ze dne 14. 2. 1992) proti žalovaným 1. Východočeská cukerní, a. s., a 2. Cukrovar Hrochův Týnec, a. s. (společnost 2. žalovaného byla založena společností 1. žalované dne 28. 12. 1992 a v průběhu řízení u ní došlo ke změně obchodní firmy), v pořadí již druhým rozsudkem Vrchního soudu v Praze shora označeným, potvrzen v bodech III. a IV. rozsudek soudu Krajského soudu v Hradci Králové v záhlaví označený, jímž byla žaloba stěžovatelky ve vztahu proti 2. žalovanému zamítnuta. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zrušení svého prvého rozsudku sp. zn. 6 Cmo 454/2006 ze dne 26. 4. 2007 dovolacím soudem (jeho rozhodnutím sp. zn. 23 Cdo 3857/2008 ze dne 22. 2. 2010) vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a po doplnění dokazování ve smyslu naznačeném zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu (zakladatelskou listinou ze dne 28. 12. 1992, notářským zápisem ze dne 29. 12. 1992, usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 12. 1992 a výpisem z obchodního rejstříku) učinil v rozhodnutí blíže zdůvodněný závěr, že nebylo prokázáno, že by 2. žalovaný převzal od 1. žalovaného pohledávku stěžovatelky na zaplacení dodané cukrovky, a rozhodnutí soudu I. stupně proto jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně shora označeným směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, obsáhle popisující průběh dané věci a její skutkové okolnosti, včetně obsahu postupně obecnými soudy vydávaných rozhodnutí, a nesouhlasící s odvolacím soudem provedeným posouzením zakladatelské listiny s přílohou, jež podle stěžovatelky sice výslovně neosvědčuje, že předmětem vkladu do základního jmění (2. žalovaného) byl podnik nebo jeho část (1. žalovaného), avšak na druhou stranu nevyvrací, že tomu tak nebylo a z celého aktu založení obchodní společnosti 2. žalovaného je podle ní naopak zřejmé, že "do jejího základního jmění byl ve skutečnosti vkládán celý podnik cukrovaru, neboť podle toho se společnost od počátku chovala". Stěžovatelka v podstatě obecným soudům vytýká nesprávné zhodnocení věci po stránce skutkové a právní, soudy se věnovaly pouze diskuzi o platnosti přechodu závazku, přičemž stěžovatelka dává najevo, že za správný považuje původní právní názor odvolacího soudu (vyjádřený jím v posléze dovolacím soudem zrušeném rozhodnutí) a dále, že jinému možnému právnímu posouzení věci -získání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 občanského zákoníku na její úkor 2. žalovaným - nevěnovaly pozornost, přitom v této souvislosti namítá porušení procesních předpisů, zajišťujících poučení účastníka řízení (§118a odst. 2 o. s. ř.). Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla pro porušení práv zaručovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 ústavy ČR zrušena.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci odvolací soud na základě učiněných zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy, vedoucí jej k závěru o tom, že pohledávka stěžovatelky na nově založenou společnost 2. žalovaného nepřešla. Vycházel přitom z názoru předcházejícího, podrobně se právní povahou věci zabývajícího, zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu, především v jehož pravomoci ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů -jak nutno zdůraznit - jako vrcholného soudního orgánu, je sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež nevykazuje prvky libovůle, neboť nebylo zjištěno, že by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Stěžovatelce pak nelze přisvědčit ani v jejím tvrzení o porušení procesního ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. K tomuto tvrzení lze uvést, že s argumentací o bezdůvodném obohacení 2. žalovaného na úkor stěžovatelky tato přichází teprve v ústavní stížnosti a samy obecné soudy o této možnosti posouzení neuvažovaly zřejmě proto, že k povinnosti zaplatit stěžovatelce předmětnou částku byl pravomocně zavázán 1. žalovaný. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 4. května 2011
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu