ECLI:CZ:US:2011:4.US.406.11.1
sp. zn. IV. ÚS 406/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1/ J. K. a 2/ RNDr. J. K., zastoupených Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 2a, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. března 2008 č. j. 30 C 8/99-201, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2010 č. j. 38 Co 338/2008-231 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 2026/2010-258, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. února 2011, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejich vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 8/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. března 2008 č. j. 30 C 8/99-201 bylo určeno, že žalobce Ústav Geoniky AV ČR, v.v.i., je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí nacházejících se v k. ú. Pisárky. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. ledna 2010 č. j. 38 Co 338/2008-231 napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak podané dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 2026/2010-258 jaké nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzované věci se jednalo o tzv. "tvrzenou duplicitu", za situace, kdy rozhodnutí o vyvlastnění pozemku bylo právní předchůdkyni stěžovatelů H. P. doručeno. H. P. se v roce 1992 pokusila o restituci pozemků, žádost však podala k věcně nepříslušnému orgánu. Vyvlastění pozemků provedené v roce 1957 nebylo zapsáno do katastru nemovitostí a tento stav umožnil H. P. nechat se zapsat v roce 1995 do evidence nemovitostí jako výlučný vlastník na základě dodatečně provedeného dědického řízení. H. P. následně vlastnictví k nemovitostem převedla na základě kupní smlouvy na stěžovatele. Dle závěru Nejvyššího soudu tyto právní úkony, které obcházejí již neúspěšnou restituci, nutno posuzovat jako absolutně neplatné a nelze dovodit dobrou víru stěžovatelů, a to ani v intencích §486 občanského zákoníku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali průběh řízení před obecnými soudy a uvedli, že napadená rozhodnutí považují za nezákonná, neboť dle jejich názoru spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Na podporu svých tvrzení odkázali stěžovatelé na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 50/03, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 143/07, I. ÚS 398/04, I. ÚS 544/06 a I. ÚS 709/09.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelé v podstatě polemizují se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávali. Všechny ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a napadená rozhodnutí pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Úvahy soudů neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními a v závěrech, které soudy ve svých rozhodnutích učinily, nebyl shledán žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovateli citovaných rozhodnutích, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu