ECLI:CZ:US:2011:4.US.432.11.1
sp. zn. IV. ÚS 432/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky M. Ch., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 335/2010 ze dne 3. 11. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 20 C 63/2006-167 ze dne 30. 4. 2010 a o návrhu na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, §142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a části zákona č. 195/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a o návrhu na zrušení všech zaregistrovaných přihlášek kandidátů pro doplňovací volby do Senátu Parlamentu České republiky, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 335/2010 ze dne 3. 11. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 20 C 63/2006-167 ze dne 30. 4. 2010. Stěžovatelka spojila se svou ústavní stížností rovněž návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") a §142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňoval veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka nerespektovala ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Na existenci této vady byla stěžovatelka upozorněna přípisem ze dne 3. 3. 2011, jímž jí současně byla stanovena lhůta pro její odstranění v délce 30 dnů, počínající dnem doručení výzvy. Jelikož stěžovatelka ve svém návrhu zpochybňovala ústavnost ustanovení ukládajícího povinnost právního zastoupení, obsahovala výzva rovněž poučení v tom smyslu, že z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyplývá, že povinnost právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti není v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatelka na výzvu k odstranění vad podání reagovala přípisem ze dne 7. 3. 2011, přičemž setrvala na svém názoru o protiústavnosti ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka dovozovala, že její případ se od věci řešené v usnesení sp. zn. Pl. 44/04 zásadně odlišuje v tom, že nyní je namítán rozpor povinného právního zastoupení s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, což je hledisko, jímž se Ústavní soud v minulosti nezabýval. Stěžovatelka dále rozšířila petit svého podání o návrh na zrušení části zákona č. 195/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 195/2010 Sb.") a o návrh na zrušení všech zaregistrovaných přihlášek kandidátů pro doplňovací volby do Senátu Parlamentu České republiky.
II.
Výzva k odstranění vady podání, spočívající v absenci právního zastoupení, byla stěžovatelce doručena dne 4. 3. 2011, posledním dnem této lhůty tak bylo pondělí 4. 4. 2011. Jelikož stěžovatelka v takto stanovené lhůtě vytýkanou vadu neodstranila, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (včetně návrhu směřujícího proti registraci přihlášek pro doplňovací volby do Senátu Parlamentu České republiky).
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí nezbytně promítnout i do návrhu, vzneseného dle §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti, je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto návrh stěžovatelky na zrušení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, §241 občanského soudního řádu, §142 občanského zákoníku a části zákona č. 195/2010 Sb. odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o namítanou protiústavnost povinného právního zastoupení dle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že nemůže rozhodovat o právním předpise, kterým se při svém rozhodování řídí, což mimo jiné výslovně plyne i z čl. 88 Ústavy České republiky, dle nějž je Ústavní soud zákonem o Ústavním soudu vázán. Krom toho se již Ústavní soud k otázce povinnosti být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupen v minulosti vyjádřil (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl., a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/97, IV. ÚS 651/02, II. ÚS 417/03, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Opakovaně přitom vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejména specifičností řízení před Ústavním soudem a jejím cílem je zajistit právně kvalifikované uplatňování práv a rovněž garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Možnost stěžovatelů obstarat si právní zastoupení je přitom dostatečně zajištěna zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že stěžovatelka se s výše uvedenou argumentací neztotožnila, nebyla z hlediska posouzení jejího návrhu podstatná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu