ECLI:CZ:US:2011:4.US.459.11.1
sp. zn. IV. ÚS 459/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky PHARMALLERGA CZ, s. r. o., se sídlem Rudolfovská 202/88, České Budějovice, zastoupené Eliškou Barthelemy, advokátkou AK Vyskočil, Krošlák a spol., Voršilská 10, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2010 č. j. 19 Co 2004/2010-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. 2. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že Okresní soud v Českých Budějovicích nařídil exekuci (což bylo ústavní stížností napadeným usnesením potvrzeno), ač rozsudek Obchodního soudu v Paříži (exekuční titul) označuje žalovaného (později povinného - stěžovatelku) jako "společnost PHARMALLERGA, společnost podle českého práva, Rudolfovská 88, České Budějovice, Česká republika" (citováno podle ústavní stížností napadeného rozhodnutí). Rozsudek tedy, kromě torza obchodní firmy a adresy sídla této společnosti, neuvádí žádné další identifikační údaje. Stěžovatelka tedy dovozuje, že není tou společností, kterou označuje exekuční titul jako žalovaného.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadené rozhodnutí krajského soudu. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, jehož součástí je i výkon rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Krajský soud ve svém rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil odlišnosti ve způsobu, jakým se právnické osoby označují v českých rozhodnutích a jakým v rozhodnutích francouzských.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu