ECLI:CZ:US:2011:4.US.547.11.1
sp. zn. IV. ÚS 547/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 2046/2010-151 ze dne 10. listopadu 2010 v části, kterou jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 2 C 92/2004-121 ze dne 17. května 2010 (dále jen "napadená rozhodnutí") takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces, na právní pomoc v řízení před soudy a na rovnost účastníků v řízení zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem č. j. 2 C 92/2004-121 ze dne 17. května 2010 určil, že stěžovatel je výlučným vlastníkem blíže specifikované budovy - zemědělské stavby bez č.p./č.e. s příslušenstvím na stav. parcele p.č. 49, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště Strakonice, na listu vlastnictví č. 200 pro k.ú. Kváskovice (výrok I.), žalovaným J. a J. K. (dále jen "žalovaní") uložil uvedenou budovu vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele i žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 5 Co 2046/2010-151 ze dne 10. listopadu 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy o náhradě nákladů řízení nerozhodly dle základní zákonné zásady úspěšnosti ve sporu a zpochybňuje posouzení těmito soudy uvedených skutečností jako důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak procesně úspěšnému stěžovateli dle ust. §150 občanského soudního řádu. Stěžovatel obecným soudům též vytýká, že se nezabývaly všemi rozhodujícími okolnostmi případu, v první řadě pak majetkovými, sociálními a dalšími poměry účastníků řízení. Pokud byl při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uplatněn postup dle ust. §150 občanského soudního řádu, aniž by byly zjištěny všechny rozhodující okolnosti, jedná se o postup libovolný. Stěžovatel v těchto souvislostech odkazuje např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 153/06, sp. zn. II. ÚS 237/05, sp. zn. I. ÚS 351/05 a sp. zn. I. ÚS 191/06.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí eventuelní vady rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Tak tomu ovšem v případě stěžovatele není.
V projednávaném případu dospěl Ústavní soud k závěru, že skutečnosti, ve kterých obecné soudy shledaly důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, jsou ústavně konformními. Napadená rozhodnutí tyto soudy podle náhledu Ústavního soudu též dostatečně odůvodnily. I přes to, že se nezabývaly majetkovými a sociálními poměry účastníků (ačkoli by posouzení těchto okolností bylo jistě vhodné), neshledává Ústavní soud v těchto jejich rozhodnutích, na rozdíl od případů, o nichž rozhodl (za jiných okolností) stěžovatelem uvedenými nálezy, prvky libovůle a nepovažuje je ani za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu