ECLI:CZ:US:2011:4.US.66.11.1
sp. zn. IV. ÚS 66/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, PhD., advokátem, AK se sídlem Petrská 12, 110 00 Praha 1, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2010 č. j. 5 A 186/2010-26-27 a ze dne 1. 11. 2010 č. j. 5 A 187/2010-27-28 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů pro porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 1. 11. 2010 č. j. 5 A 186/2010-26-27 nepřiznal odkladný účinek stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí České advokátní komory, kterým bylo zrušeno určení advokátky Mgr. R. D. stěžovateli pro zastupování v řízení před Ústavním soudem. Soud uvedl, že není příliš patrno, jaký konkrétní dopad do stěžovatelových práv by měla neschopnost stěžovatele "že by v řízení před Ústavním soudem nemohl doložit zastoupení, resp. že by jeho ústavní stížnost byla odmítnuta". Stěžovatelův návrh na určení lhůty k vydání tohoto rozhodnutí dle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), došlý městskému soudu dne 3. 11. 2010 Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 12. 2010 č. j. Aprk 37/2010-42 zamítl jako nedůvodný dle ustanovení §174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích, protože žádané rozhodnutí bylo vydáno dříve, než návrh soudu došel.
Druhým napadeným usnesením ze dne 1. 11. 2010 č. j. 5 A 187/2010-27-28 Městský soud v Praze nepřiznal odkladný účinek stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí České advokátní komory, kterým nebyl stěžovateli určen advokát dle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Soud konstatoval, že z návrhu není příliš patrno, jakou nenahraditelnou újmu na stěžovatelových právech by mělo nepodání ústavní stížnosti, nadto z povahy věci je vyloučeno přiznat odkladný účinek rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o nějaké plnění.
Stěžovatel namítá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 5 A 186/2010 Městský soud nerozhodl v přiměřené lhůtě o jeho návrhu na přiznání odkladného účinku jeho žalobě, současně však stěžovatelův návrh na určení lhůty k vydání tohoto rozhodnutí neměl předkládat Nejvyššímu správnímu soudu, jestliže již o něm mezitím rozhodl. Stěžovatel je názoru, že městský soud bagatelizuje jím vylíčenou hrozbu nenahraditelné újmy, již stěžovatel spatřuje v tom, že "hmotné právo bude před Ústavním soudem zmařeno", protože nemá finanční prostředky na zvolení si advokáta bez prostřednictví České advokátní komory, přičemž přiznáním odkladného účinku žaloby by byla určená advokátka povinna zajistit "náhradního advokáta" na své náklady.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, tedy dočasné, a nelze v něm předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku správní žaloby je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny, tzn. zda vydané rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 376/05, II.ÚS 1787/08, IV. ÚS 1870/09, IV. ÚS 2273/09 dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Městský soud jakožto věcně a místně příslušný soud při posuzování stěžovatelových návrhů vycházel z ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s., jež stanoví, za jakých podmínek soud žalobě přizná odkladný účinek. Tato kritéria vzal jako základ pro svá rozhodnutí, jež dostatečně a srozumitelně odůvodnil; již proto a též i s odkazem na toto odůvodnění svévole v jeho rozhodování zjištěna nebyla. Skutečnost, že stěžovatel odlišně hodnotí otázku, zda byly dány důvody pro přiznání odkladného účinku jeho žalobám, sama o sobě není způsobilá založit porušení jeho práva na soudní ochranu, protože představuje pouhou polemiku s právním názorem obecného soudu.
Pokud jde o namítané průtahy v řízení, je třeba upozornit, že ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, Sb. n. u., sv. 8, s. 119). Z hlediska námitek vytýkajících městskému soudu průtahy v řízení je proto třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou, protože údajné průtahy není možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, když řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby již skončilo, pročež případné průtahy nemohou být nadále aktuální.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu