ECLI:CZ:US:2011:4.US.738.11.1
sp. zn. IV. ÚS 738/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti obchodní společnosti CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, AK Balcar Polanský Eversheds se sídlem Elišky Peškové 735/15, 151 31 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 5. 2010 čj. 18 C 213/2007-89 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010 čj. 29 Co 560/2010-149, v rozsahu, jímž bylo omezeno uspokojení nároku na náhradu nákladů řízení pouze z výtěžku zpeněžení zástavy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka uvedla, že v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi a Krajským soudem v Praze bylo vyhověno její žalobě proti žalované H. H. o zaplacení 1 689 619,50 Kč s příslušenstvím s uspokojením pohledávky z výtěžku prodeje zástavy. Soudy obou stupňů jí též přiznaly právo na náhradu nákladů řízení, uspokojení tohoto nároku však vázaly na výtěžek z prodeje zástavy s odůvodněním, že příslušenstvím pohledávky jsou mj. i náklady spojené s jejím uplatněním. S tímto právním názorem stěžovatelka nesouhlasila, neboť dle jejího názoru je třeba odlišit pohledávku zajištěnou zástavním právem od nároku na náhradu nákladů řízení v případě, že zástavní věřitel úspěšně uplatní svůj nárok ze zástavního práva u soudu vůči zástavnímu dlužníkovi. Nárok na náhradu nákladů řízení nemá nic společného se zajištěnou pohledávkou, je samostatným nárokem a lze ho uspokojit z jakéhokoliv majetku zástavního dlužníka; omezení uspokojení svého nároku tak stěžovatelka považovala za porušení svých práv.
Z napadených rozsudků přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalovaná, která je výlučnou vlastnicí nemovitostí v k. ú. Bělá pod Bezdězem, a to budovy č.p. 23 na stavební parcele č. 266, stavební parcely č. 266, stavební parcely č. 2150 a pozemku p. č. 31, byla zavázána povinností zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s vyčísleným úrokem z prodlení, náklady nalézacího řízení ve výši 30 184,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 25 080,- Kč s tím, že stěžovatelka je oprávněna domáhat se uspokojení této své pohledávky po žalované pouze z výtěžku prodeje zástavy, kterou jsou předmětné nemovitosti v k. ú. Bělá pod Bezdězem.
Nalézací i odvolací soud přiznaly úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, které označily jako náklady spojené s uplatněním pohledávky ve smyslu ustanovení §121 odst. 3 obč. zák., a proto spojily způsob uspokojení žalované pohledávky a přiznaného práva na náhradu nákladů řízení i z hlediska jejich zaplacení pouze z výtěžku prodeje zástavy. K odvolacím námitkám stěžovatelky týkajících se té části náhradově nákladového výroku rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jimiž bylo omezeno uspokojení pohledávky na náhradu nákladů řízení z výtěžku zpeněžení zástavy, Krajský soud v Praze s odkazem na shora citované ustanovení občanského zákoníku potvrdil závěr okresního soudu o tom, že pod náklady spojené s uplatněním pohledávky spadají i náklady soudního řízení, pokud byla v občanském soudním řízení úspěšně uplatněna jejich náhrada.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu vymezeném stěžovatelkou z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
V projednávané věci pochybení, které by mělo ústavněprávní relevanci, Ústavní soud neshledal. Otázka, co je příslušenstvím pohledávky, řeší podústavní právo, kterou Okresní soud v Mladé Boleslavi a Krajský soud v Praze v souvislosti s přiznanou náhradou nákladů řízení interpretovaly v souladu s dosavadní judikaturou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, usnesení ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009), způsobem, který Ústavní soud akceptoval (srov. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III.ÚS 101/05, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Totožnými námitkami vznesenými v ústavní stížnosti se zabýval v odvolacím řízení již Krajský soud v Praze; lze tedy i v tomto směru konstatovat, že postupoval v rámci daném příslušnými procesními normami. Skutečnost, že stěžovatelka s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu