ECLI:CZ:US:2011:4.US.803.06.1
sp. zn. IV. ÚS 803/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Elišky Machové 41, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006 č. j. 4 Ads 70/2005-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005 č. j. 3 Cad 36/2004-43, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 5. 2004 č. j. 2004/10107-44/19.2.2004 a rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 1. 2004 č. j. ZRE-88/2004-VBA01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "úřad práce") ze dne 27. 1. 2004 č.j. ZRE-88/2004-VBA01 nebylo stěžovateli přiznáno hmotné zabezpečení pro nesplnění podmínek vymezených v §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, když bylo zjištěno, že pracovní poměr stěžovatele byl ukončen ze strany zaměstnavatele pro hrubé porušení pracovní kázně. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 28. 5. 2004 č. j. 2004/10107-44/19.2.2004 zamítnuto. Stejně tak byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005 č. j. 3 Cad 36/2004-43 zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministerstva a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006 č. j. 4 Ads 70/2005-83 byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval předchozí průběh řízení před správními orgány i obecnými soudy, včetně námitek, které v jeho rámci uplatnil, přičemž vyjádřil přesvědčení, že vydáním napadených rozhodnutí bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 26 odst. 3 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu nebylo přiznáno právo na podporu v nezaměstnanosti, přestože splňoval zákonné podmínky. Porušeno mělo být rovněž ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to zjevným zvýhodněním zaměstnavatele, kterému bylo umožněno doplnit podklady pro rozhodování správních orgánů o prohlášení o údajném odmítnutí stěžovatele převzít dne 18. 11. 2003 okamžité zrušení pracovního poměru, přičemž tento zásadní dokument byl zaměstnavatelem předložen až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by bylo jakkoliv zkoumáno, proč tak zaměstnavatel neučinil již dříve. V průběhu řízení došlo k úpravám zápočtového listu, které inicioval přímo úřad práce, a o takto upravený zápočtový list pak následně opřelo své rozhodnutí ministerstvo, čímž jednak rezignovalo na povinnost spolehlivého zjištění stavu věci, plynoucí z §3 odst. 3 a 4 zákona č. 71/1967, o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a jednak bylo tímto postupem porušeno ustanovení §47 odst. 3 téhož předpisu, neboť stěžovatel neměl možnost se k tomuto "quasidůkazu" vyjádřit. Jak městský, tak Nejvyšší správní soud poté věc přezkoumaly zcela formálně, přičemž diskriminaci stěžovatele dále zdůraznili tím, že mu vytkly nepodání žaloby na neplatnost skončení pracovního poměru dle §64 zákoníku práce, přestože úkon, jímž byl pracovní poměr ze strany zaměstnavatele údajně skončen, nebyl stěžovateli lege artis doručen, zatímco úkon stěžovatele, který tomuto předcházel a zaměstnavateli prokazatelně doručen byl, vůbec nevzaly v potaz. Skutečnost, že pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením ze strany zaměstnance, a to dříve než měl být údajně ukončen zaměstnavatelem, ostatně zcela pominuly i správní orgány. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006 č. j. 4 Ads 70/2005-83, rozsudek městského soudu ze dne 2. 2. 2005 č. j. 3 Cad 36/2004-43, rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 5. 2004 č. j. 2004/10107 44/19.2.2004 a rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 1. 2004 č.j. ZRE-88/2004-VBA01 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis městského soudu sp. zn. 3 Cad 36/2004, jakož i příslušný spisový materiál úřadu práce.
Úřad práce ve svém vyjádření konstatoval, že při svém rozhodování vycházel z údajů uvedených v potvrzení o zaměstnání a zápočtovém listu ze dne 27. 11. 2003, neboť nebyl oprávněn posuzovat způsob ukončení pracovního poměru; namítat neplatnost ukončení pracovního poměru je možno toliko v řízení o žalobě dle §64 zákoníku práce, o čemž byl stěžovatel několikrát poučen. Postup úřadu práce v této věci byl přezkoumán v rámci řízení o opravných prostředcích a rovněž i Veřejným ochráncem práv, přičemž nebylo zjištěno žádné pochybení. V novém potvrzení o zaměstnání ze dne 2. 2. 2004, vydaném po provedení kontroly, byl upraven toliko údaj o průměrném měsíčním čistém výdělku, jiné údaje měněny nebyly. Před vydáním rozhodnutí byl stěžovatel dopisem ze dne 7. 1. 2004 vyzván, aby se vyjádřil k podkladu a jeho zjištění, popř. navrhl jeho doplnění. Stejně tak byl stěžovatel dopisem ze dne 4. 2. 2004 vyzván k seznámení se s podklady k rozhodnutí ministerstva. Žádnou z těchto možností však nevyužil. Ministerstvo k ústavní stížnosti uvedlo, že se v plném rozsahu ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, že k ukončení pracovního poměru došlo ze strany zaměstnavatele dne 18. 3. 2003 a účinky okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance (stěžovatele) ze dne 20. 3. 2003 nemohly vůbec nastat. V dalším ministerstvo odkázalo na odůvodnění všech dotčených rozhodnutí a navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Na obsah svého rozhodnutí odkázal rovněž městský soud, přičemž podotkl, že nesouhlas s právním názorem v něm vysloveným nezakládá sám o sobě důvod k podání ústavní stížnosti a neodůvodňuje tvrzení o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stejně tak i Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že k protiprávnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost by měla být odmítnuta. Nejvyšší správní soud podotkl, že se ve svém rozhodnutí se všemi námitkami stěžovatele podrobně vypořádal a shledal je neopodstatněnými z důvodů, na něž pro stručnost odkázal.
Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření sdělením, že tato nepřinášejí žádné nové argumenty, proto na své ústavní stížnosti setrvává. Současně stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, aby bylo ve věci upuštěno od ústního jednání.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel namítal, že řízení před správními orgány nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu, neboť v něm byl neopodstatněně zvýhodňován zaměstnavatel, kterému bylo umožněno předkládat nové důkazy, k nimž se stěžovatel nemohl, v rozporu s ustanoveními správního řádu, vyjádřit. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, nemohl argumentaci stěžovatele přisvědčit. Jak již uvedl ve svém vyjádření úřad práce, stěžovatel byl přípisem ze dne 4. 2. 2004, který mu byl doručen dne 10. 2. 2004, informován o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodování ministerstva nahlédnutím do spisu a vyjádřit se k nim; obdobně bylo postupováno i před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Stěžovateli byl tedy poskytnut dostatečný procesní prostor k tomu, aby mohl na listiny zajištěné úřadem práce, tzn. zejména na okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18. 11. 2003 s dodatkem o odmítnutí jeho převzetí, reagovat. Co se týče namítané diskriminace stěžovatele, resp. zvýhodňování bývalého zaměstnavatele, nutno podotknout, že předmětem řízení před správními orgány byl nárok stěžovatele na dávku hmotného zabezpečení, tzn. jednalo se o vztah mezi stěžovatelem a státem, nikoliv o spor mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem. Zaměstnavatel nebyl účastníkem správního řízení, nemohlo tedy dojít k jeho neoprávněnému zvýhodňování na úkor stěžovatele, resp. nemohla být porušena ústavní zásada rovnosti účastníků řízení. Z hlediska procesního tedy nebylo v postupu orgánů veřejné moci zjištěno žádné pochybení, mající dopady do sféry stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Druhou stěžejní námitku představovalo tvrzení, že správní orgány a následně i obecné soudy nesprávně vyhodnotily, jakým způsobem byl pracovní poměr stěžovatele ukončen. Stěžovatel přitom zpochybňoval platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele jak z důvodu nedodržení zákonných podmínek, tak i z toho důvodu, že sám svým úkonem v předstihu pracovní poměr ukončil. Spornou přitom byla otázka, v jakém rozsahu byly správní orgány oprávněny otázku skončení pracovního poměru samy posuzovat, a zda při takovém posuzování dospěly ke správným závěrům. Nejvyšší správní soud k této problematice v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správní orgány nejsou příslušné k meritornímu posuzování platnosti či neplatnosti ukončení pracovního poměru, tuto otázku mohou posoudit toliko jako otázku předběžnou ve smyslu §40 správního řádu. V projednávané věci sice z rozhodnutí správních orgánů výslovně nevyplývalo, že by takto postupovaly, nicméně bylo zřejmé, že tuto otázku vyhodnotily a přiklonily se k tomu, že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele. Tento jejich závěr měl ve spisovém materiálu dostatečnou oporu, naopak zda a jak došlo ke skončení pracovního poměru ze strany zaměstnance (stěžovatele) považovaly správní orgány za sporné, proto jej, vědomy si závažnosti stěžovatelových tvrzení, opakovaně poučovaly o možnosti podání žaloby dle §64 zákoníku práce a nepřímo jej vedly k tomu, aby tak učinil. Nejvyšší správní soud uzavřel, že za daných okolností postupovaly správní orgány i městský soud v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy dal stěžovateli za pravdu co do kompetence správních orgánů posoudit otázku skončení pracovního poměru, byť toliko jako otázku předběžnou, nicméně současně konstatoval, že správní orgány toto fakticky učinily a jejich závěr o tom, že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele, ve světle shromážděných podkladů obstojí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není povolán přehodnocovat hodnocení důkazů správními orgány či obecnými soudy ani provádět výklad jiných než ústavních norem. Pouze tehdy, jestliže by mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením existoval extrémní rozpor, byl by Ústavní soud oprávněn ve prospěch stěžovatele zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Dle názoru Ústavního soudu však taková situace nenastala. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami stěžovatele podrobně vypořádal, a to způsobem, jež lze považovat za ústavně konformní. Skutečnost, že otázka skončení pracovního poměru stěžovatele byla správními orgány posouzena v rozporu s jeho právním názorem, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá. Vycházeje ze zásady minimalizace zásahů do rozhodování jiných orgánů veřejné moci a z ní odvozených mezí své přezkumné činnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Návrhy zjevně neopodstatněné představují zvláštní kategorii návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zřejmé, že mu nelze vyhovět. V této fázi řízení se přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, nicméně lze rovněž vyžádat stanoviska účastníků řízení o ústavní stížnosti, případně spis či jiné dokumenty, týkající se napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. V této fázi se jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a není tedy ani nutné nařizovat ústní jednání, tzn. i případný nesouhlas účastníků s upuštěním od ústního jednání není v této souvislosti relevantní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu