ECLI:CZ:US:2011:4.US.839.10.1
sp. zn. IV. ÚS 839/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Statutárního města Karviná, se sídlem Karviná-Fryštát, Fryštátská 72/1, zastoupeného JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Čs. Legií 1364/20, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. října 2009 č. j. 49 Nc 2615/2008-11, výrokové části III. a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2009 č. j. 9 Co 1214/2009-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být podle jeho tvrzení zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel má za to, že v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyl respektován čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. října 2009 č. j. 49 Nc 2615/2008-11 zastavil nařízenou exekuci oprávněného stěžovatele proti povinnému, a to pro peněžité plnění představující pokutu uloženou dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 7 735,- Kč (výrok III.). Důvodem k zastavení exekuce bylo podání stěžovatele, který navrhl exekuci zastavit, neboť "právo na výkon předmětného exekučního titulu zaniklo" (§88 zákona č. 200/1990 Sb.). Stěžovatel však nesouhlasil s uloženou povinností zaplatit náklady exekuce a proto podal proti výroku III. odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. prosince 2009 č. j. 9 Co 1214/2009-22 rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil jako věcně správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů jsou v rozporu se zákonem a vyslovil nesouhlas s jejich závěry, že je to on, který vůči povinnému či soudnímu exekutorovi procesně odpovídá za to, že exekuční titul bude vykonatelný po celou dobu exekučního řízení a že zavinil zastavení exekuce. Podle tvrzení stěžovatele nelze spatřovat zavinění na jeho straně za situace, kdy zhruba 10 měsíců po zahájení řízení pozbyl exekuční titul vykonatelnosti a na konkrétní průběh exekučního řízení neměl vliv a měl by to být naopak povinný, který by měl být zavázán k povinnosti náhrady nákladů exekuce.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů exekuce v případě zastavení exekuce ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Na posuzovanou věc, tedy na procesně právní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem, se vztahuje ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v jehož větě prvé je stanoveno, že "dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil". Výše odměny exekutora a náhrada hotových výdajů jsou pak upraveny v ustanovení §11 odst. 4 a §13 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 330/2008 Sb.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z tohoto principu vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Posláním Ústavního soudu tedy není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) v každém jednotlivém případě posuzoval míru zavinění oprávněného či povinného na zastavení exekuce tak, jak byla provedena oběma obecnými soudy. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře respektuje, že k výkladu norem podústavního práva jsou povolány především obecné soudy, které nejsou zbaveny povinnosti interpretovat tyto normy ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V interpretaci aplikovaných ustanovení exekučního řádu a prováděcí vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora ani v závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
K argumentaci stěžovatele tvrzením, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva vlastnického, jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že nemůže jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se pak nelze této ochrany dovolávat v případě uložené povinnosti k náhradě nákladů exekuce.
Ústavní soud nadto konstatuje, že vzhledem k výši částky nákladů exekuce lze věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze pak samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu