ECLI:CZ:US:2011:4.US.841.11.1
sp. zn. IV. ÚS 841/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu stěžovatele P. C., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010 sp. zn. 4 Nd 400/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 22. března 2011 doručeno podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na přikázání k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 65/2002 k Obvodnímu soudu pro Prahu l, z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel ve svém podání nerespektoval ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepis ústavní stížnosti advokátem, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem zákon o Ústavním soudu, není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z řady předchozích řízení před Ústavním soudem však vyplývá, že stěžovatel, který podal již desítky ústavních stížností, byl opakovaně a dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Již mnohokráte Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu tkvících v nedostatku právního zastoupení vyzýval (např. v řízeních sp. zn. I. ÚS 3326/10, II. ÚS 2006/10, III. ÚS 2145/10, III. ÚS 2129/10, III. ÚS 1405/10, III. ÚS 1150/10, IV. ÚS 1185/10, IV. ÚS 847/10). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byl v řízení o ní advokátem také zastoupen. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby další jeho podání již tuto vadu neobsahovalo.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudkyně zpravodajka i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzývala k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. dubna 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka