ECLI:CZ:US:2011:4.US.851.11.1
sp. zn. IV. ÚS 851/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Václavem Jansou, advokátem se sídlem Týnec 59, Dobrovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 100/2010-597 ze dne 15. 12. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 4/2010-510 ze dne 19. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 4/2010-510 ze dne 19. 10. 2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 100/2010-597 ze dne 15. 12. 2010, jimiž byl uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v délce trvání dvaceti tří let. Stěžovatel rovněž požadoval, aby mu byl do doby vydání rozhodnutí Ústavního soudu přerušen výkon tohoto trestu.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Z obsahu ústavní stížnosti a rovněž ze sdělení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2011 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 To 100/2010-597 ze dne 15. 12. 2010 dovoláním, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Je třeba podotknout, že dovolání v trestním řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který stěžovatel není, s ohledem na limitovaný okruh dovolacích důvodů, nezbytně povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Nicméně jestliže se stěžovatel rozhodne dovolání podat, pak je třeba jej považovat za procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1, resp. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel může v jeho rámci namítat mj. i porušení svých ústavně zaručených práv. Pokud by za těchto okolností byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k porušení zásady subsidiarity a k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud čekal na výsledek dovolacího řízení, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatel může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, v níž bude moci mimo jiné rovněž zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude stěžovatel mít zachovánu lhůtu pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (k variantám možného rozhodování Nejvyššího soudu a vlivu výsledku dovolacího řízení na běh lhůty k podání ústavní stížnosti srov. podrobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3394/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh stěžovatele na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který Ústavní soud posoudil dle jeho obsahu jako návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj