ECLI:CZ:US:2012:1.US.1047.12.1
sp. zn. I. ÚS 1047/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. V., zast. Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2011, č.j. 22 Cdo 5308/2009-61, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.7.2009, č.j. 68 Co 199/2009-41, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.2.2009, č.j. 17 C 142/2008-27, spojenou s návrhem na předběžné opatření a se žádostí o přednostní projednání, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") a domáhal se jejich zrušení. V úvodu návrhu na zahájení řízení uvedl, že obvodní soud v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, jež zahájil jako žalobce stěžovatel, vydal napadený rozsudek, kterým tuto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel proti němu podal odvolání, o kterém městský soud rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel podal dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením tak, že řízení zastavil. V další části návrhu podrobně popsal průběh řízení o určení vlastnického vedeném proti České republice - Bytovému podniku Praha 10, v likvidaci. Spor se týkal konkrétního pozemku v kat. úz. Vršovice, přičemž jeho základem byly rozdílné názory na rozsah uspokojení restitučního nároku podle dohody o vydání věci uzavřené v souladu se zák. č. 87/1991 Sb., v současné době je vlastníkem dotčených pozemků Česká republika, s právem hospodaření Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle stěžovatele postupem všech tří soudů došlo a nadále dochází k porušení jednak obecných ustanovení a zásad zaručených v čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak jeho práva vlastnit, nabývat a užívat majetek, vč. rovnosti vlastnického práva, dědického nástupnictví, vč. práva pouze zákonného omezení formou vyvlastnění a za náhradu, podle čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny a jednak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelovy podrobné argumenty jsou zaměřeny vůči posouzení sporu obvodním soudem a městským soudem, dále vyjadřuje nesouhlas s přístupem Nejvyššího soudu, který uzavřel, že nebyl žádný procesní nástupce žalovaného, když od samého počátku je jako žalovaný označena Česká republika a v době podání žaloby byl na příslušném listu vlastnictví označený subjekt s právem hospodaření - Bytový podnik Praha 10, v likvidaci, dnes je tím subjektem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; k tomu dodává, že se jen změnila osoba oprávněná jménem českého státu jednat, nelze tak naprosto přisvědčit tomu, že by nebyl právní nástupce žalovaného.
Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud - vzhledem k závažnosti újmy - projednal jeho stížnost přednostně a navrhl, aby Ústavní soud zakázal České republice, resp. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jakékoliv nakládání s předmětnými pozemky.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 3 odst. 1:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 3 odst. 3:
Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 2:
Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
Čl. 4 odst. 3:
Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Čl. 4 odst. 4:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 3:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u obvodního soudu žalobou ze dne 21.5.2008 domáhal proti žalovanému, kterého označil jako "Česká republika - Bytový podnik Praha 10, v likvidaci", vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že je vlastníkem předmětných pozemků. Obvodní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl, přičemž v odůvodnění konstatoval, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vydání nemovitosti podle §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., že však žalovaný v této době neměl předmětné pozemky v užívání, nebyl proto ohledně nich povinnou osobou. Obvodní soud ani neshledal naplnění stěžovatelem tvrzených podmínek vydržení. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které městský soud shledal neopodstatněným, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se zjištěním skutkového stavu a s právním hodnocením, které provedl soud I. stupně; v závěru odůvodnění uvedl, že označení žalovaného, Bytový podnik Praha 10, v likvidaci, pouze přizpůsobil tomu, že Česká republika, která byla původně spolu s ním jako žalovaná označena, je ve smyslu §21 obč. zákoníku samostatným subjektem občanskoprávních vztahů, odlišným od organizace žalovaného, který je ve smyslu §18 odst. 2 písm. d) obč. zákoníku právnickou osobou způsobilou mít práva a povinnosti. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání, Nejvyšší soud po zjištění, že žalovaný Bytový podnik Praha 10, v likvidaci, zanikl bez právního nástupce, dovolací řízení zastavil.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud dále připomíná, že podmínky pro podání ústavní stížnosti upravuje zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k nimž patří, kromě jiných, též lhůta k podání ústavní stížnosti.
Stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v části, ve které napadá usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil zastavení řízení, protože žalovaný subjekt zanikl. Stěžovatel, ač byl v řízení před obecnými soudy od samého počátku zastoupen kvalifikovaným právníkem - advokátem, nehodlá respektovat, že žalovaného označil vadně, a že tuto vadu napravil (a objasnil) městský soud. Žalovaným subjektem tedy nebyla Česká republika, byl jím Bytový podnik Praha 10, v likvidaci. Z listin, které předložil sám stěžovatel, také vyplývá, že dohodu o vydání věci s ním dne 4.7.1991 uzavřel Bytový podnik Praha 10, státní podnik, že s ním v roce 2005 korespondoval likvidátor tohoto státního podniku a v hlavičce dopisu ze dne 23.3.2005, je opět označen Bytový podnik Praha 10, v likvidaci, s.p., a označení doplnění jeho identifikačním číslem. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, se proto mýlí v představě, že žalovaný má právního nástupce, že tedy procesním nástupcem žalovaného je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Podle §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z tohoto pravidla obsahuje §72 odst. 4 téhož zákona beneficium pro stěžovatele, a to v situaci, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, pak lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ve smyslu těchto ustanovení je zřejmé, že stěžovatel mohl podat ústavní stížnost do 60 dnů ode dne doručení rozsudku městského soudu (pozn. z obsahu přiložených rozhodnutí plyne, že se tak stalo ve IV. čtvrtletí roku 2009), avšak vzhledem k zastavení dovolacího řízení se nemohla uplatnit lhůta k podání ústavní stížnosti počítaná podle §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. Na tomto základě je proto ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu a proti rozsudku obvodního soudu podaná po zákonem stanovené lhůtě.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu, byla v této části jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V části napadající rozsudek městského soudu a rozsudek obvodního soudu byla tato ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu