ECLI:CZ:US:2012:1.US.1270.12.1
sp. zn. I. ÚS 1270/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou, se sídlem Štítného 30, Praha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2012, č. j. 34 Nc 7160/2008-171, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také "exekuční soud"), kterým byl změněn příkaz soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Michala Rudého (dále také "soudní exekutor") ze dne 2. 7. 2010, č. j. 76 EX 1147/08-34, tak, že náklady exekuce se určují celkovou částkou 190 339,- Kč, z čehož odměna soudního exekutora činí 3 600,- Kč, hotové výdaje soudního exekutora činí 4 200,- Kč, náklady oprávněné P. H., za zastupování advokátem činí 6 600,- Kč a náhrada účelně vynaložených nákladů oprávněné činí 175 939,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny základních práva a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako povinný.
Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Michala Rudého, ze dne 2. 7. 2010, č. j. 76 EX 1147/08-34, byly náklady exekuce určeny částkou 199 727,- Kč, z čehož odměna soudního exekutora činila 12 000,- Kč, hotové výdaje soudního exekutora činily 4 165,- Kč, náklady oprávněné za zastupování advokátem činily 6 600,- Kč a náhrada účelně vynaložených nákladů oprávněné činila 176 962,- Kč. Proti tomuto příkazu stěžovatel podal námitky. Usnesením exekučního soudu byl změněn příkaz soudního exekutora tak, že náklady exekuce se určují celkovou částkou 190 339,- Kč, z čehož odměna soudního exekutora činí 3 600,- Kč, hotové výdaje soudního exekutora činí 4 200,- Kč, náklady oprávněné za zastupování advokátem činí 6 600,- Kč a náhrada účelně vynaložených nákladů oprávněné činí 175 939,- Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s výší účelně vynaložených nákladů oprávněné. Dle jeho názoru z provedeného dokazování nevyplývá zaplacení nájemného a úhrady služeb ze strany oprávněné. Tato skutečnost by neměla vyplývat pouze z potvrzení pronajímatele bytové náhrady, ale rovněž z účtu oprávněné a pronajímatele. Dále se soud neměl vypořádat ani s fakturami za spotřebované energie. Částky ve výši 1 885,- Kč (za spotřebovanou elektrickou energii) a 1 584,- Kč (za plyn) mají představovat pouze náklady za tzv. jiné služby související s bydlením, resp. se nejedná o náklady přímo související s nájmem. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s povinností hradit náklady ve výši 1 000,- Kč za úklid bytové náhrady a náklady spojené s odvozem jeho věcí na skládku. V neposlední řadě nesouhlasí ani s poplatkem za službu realitní kanceláře (obstarání ověření podpisu vlastníka domu) stanoveným částkou 500,- Kč, neboť se z důvodu nepotřebnosti ověření podpisu k platnosti úkonu jedná o náklad nadbytečný, resp. o náklad, který by při dostatku dobré vůle ze strany oprávněné nevznikl.
Vedle výše uvedeného stěžovatel dále tvrdí, že mu nebyly doručeny doklady a korespondence (související s náklady exekuce) mezi oprávněnou, soudem a soudním exekutorem.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny základních práv a svobod:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených usnesení a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 8. 2009, č. j. 34 Nc 7160/2008-56 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2009, č. j. 19 Co 538/2009-70, byla podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 13 C 88/2006, proti stěžovateli nařízena exekuce k vymožení povinnosti vyklidit byt č. 7 o velikosti 3+1 ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. X na ul. V., P., a přestěhovat se do bytu č. Y nacházejícího se ve 4. nadzemním podlaží domu č. YY na ul. Z., P. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Michal Rudý, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha.
Příkazem soudního exekutora ze dne 2. 7. 2010, č. j. 76 EX 1147/08-34, byly náklady exekuce vyčísleny částkou 199 727,- Kč, z čehož odměna soudního exekutora činila 12 000,- Kč, hotové výdaje soudního exekutora činily 4 165,- Kč, náklady oprávněné za zastupování advokátem činily 6 600,- Kč a náhrada účelně vynaložených nákladů oprávněné činila 176 962,- Kč. Proti tomuto příkazu stěžovatel podal námitky. V nich zejména uvedl, že nesouhlasí s výší odměny soudního exekutora, neboť pro dobrovolné vyklizení bytu měla být správně účtována snížená částka. Dále nesouhlasil s účelností přiznaných náhrad oprávněné, konkrétně za odběr plynu a elektřiny, nájemného a služeb s nájmem spojených a s časovým obdobím, za které byly tyto náhrady přiznány.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2012, č. j. 34 Nc 7160/2008-171, byl příkaz soudního exekutora změněn tak, že náklady exekuce se určují celkovou částkou 190 339,- Kč, z čehož odměna soudního exekutora činí 3 600,- Kč, hotové výdaje soudního exekutora činí 4 200,- Kč, náklady oprávněné za zastupování advokátem činí 6 600,- Kč a náhrada účelně vynaložených nákladů oprávněné činí 175 939,- Kč.
Exekuční soud v odůvodnění uvádí, že co se stanovení nákladů soudního exekutora týče, je nutno přisvědčit stěžovateli, neboť vymáhanou povinnost splnil dobrovolně. Proto odměna soudního exekutora správně činí 3 600,- Kč. K účelně vynaloženým nákladům oprávněné uvádí, že je soudní exekutor posoudil převážně správně. Neshledal žádná pochybení na posouzení časového období, za které bylo přiznáno právo na náhradu nájemného bytové náhrady. Stejně tak souhlasí s uložením povinnost hradit náklady energií, neboť bytová náhrada musí být po celou dobu exekučního řízení způsobilá k nastěhování, bez ohledu na to, kdy se tak skutečně stane. Úhrada nájemného dle soudu vyplývá z návrhu nájemní smlouvy, evidenčního listu, vzájemné korespondence mezi účastníky a z potvrzení pronajímatele. Neuznal však náklad ve výši 1 023,- Kč, neboť nebylo zřejmé, z jakého důvodu byl placen. Co se týče nákladů oprávněné ve výši 3 750,- Kč jako provize realitní kanceláře, 500,- Kč za ověření podpisu vlastníka budovy, 1 000,- Kč za úklid bytové náhrady a 7 200,- Kč za vyklizení věcí povinného na skládku, označuje je soud za účelně vynaložené. Ze spisu má jednoznačně vyplývat, že oprávněná zajistila bytovou náhradu prostřednictvím realitní kanceláře, která si za služby může účtovat poplatky. Dále bylo doloženo, že povinný souhlasil s odvozem některých věcí na skládku.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního řízení soudního, a proto se i na něj musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
Z předloženého usnesení vyplývá, že soud řádně vyčíslil všechny náklady, které byly s exekučním řízením spojeny, zejména pak podrobně doložil, z jakých částek se skládají náklady oprávněné. K tvrzením stěžovatele, že zaplacení nájemného mělo být doloženo výpisem z účtu oprávněné a pronajímatele, dále že poplatky za úklid, odvoz věcí na skládku a ověření podpisu jsou nadbytečné, a že hrazení nákladů za energie nesouvisí se zajištěním nájmu, Ústavní soud uvádí, že exekuční soud se i těmito otázkami řádně zabýval. Lze souhlasit s jeho závěry, že oprávněný má v případě pasivity povinného právo se při zajišťování bytové náhrady obrátit na realitní kancelář, jejíž činnost je vykonávána za úplatu. Současně lze souhlasit i s tvrzením, že zajištěná bytová náhrada musí být po celou dobu exekučního řízení, tedy dobu možného nastěhování, způsobilá k řádnému užívání. Proto náklady na energie nelze považovat pouze za náklady tzv. zvláštních služeb, ale za náklady přímo podmiňující způsobilost bytové náhrady k jejímu užívání.
K tvrzením stěžovatele, že mu nebyly doručeny stejnopisy dokladů a korespondence mezi oprávněnou, soudem a soudním exekutorem, resp. že nebyly splněny povinnosti, na které Ústavní soud odkázal ve svém nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1038/08, je nutno uvést, že uvedená povinnost je soudu uložena pouze tehdy, pokud by na těchto dokladech a vyjádřeních chtěl postavit své závěry, resp. svoji argumentaci. Z odůvodnění napadeného usnesení však vyplývá, že exekuční soud své rozhodnutí nepostavil na vyjádření soudního exekutora nebo oprávněné. Naopak, exekuční soud s některými závěry soudního exekutora nesouhlasí a zejména v otázce jeho odměny náklady řízení výrazně snížil.
Celkově lze konstatovat, že ústavní stížnost je pouze polemikou s provedeným dokazováním v exekučním řízení. Jestliže v souzené věci exekuční soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele a zmíněné otázky posoudil odlišně od jeho přesvědčení, přičemž však své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěr ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ze stejných důvodů pak vyplývá i závěr, že usnesením exekučního soudu nebylo porušeno ani právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu