ECLI:CZ:US:2012:1.US.1422.09.1
sp. zn. I. ÚS 1422/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2009, č. j. 10 Co 451/2008-853, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 4. 2008, č. j. 13 C 135/2001-830, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky "Soudu první instance Evropských společenství" dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudu první instance Evropských společenství k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, které byly vydány v řízení, v němž se původně jeho otec domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže specifikovaných.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že otec stěžovatele se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že je vlastníkem souboru nemovitostí, o nichž tvrdil, že je nabyl z titulu dědického práva po svém otci. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce v důsledku konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. pozbyl vlastnického práva k předmětným nemovitostem a žalobu zamítl. Krajský soud tento rozsudek potvrdil s odůvodněním, že cestou určovací žaloby nelze obcházet restituční zákony.
V ústavní stížnosti stěžovatel popsal výsledek sporu a tvrdil, že postupem soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě. V obsáhlé ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů v dané věci, zejména s právním názorem, že se nelze domáhat určení vlastnictví jinak než prostřednictvím restitučních předpisů.
Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu přerušit řízení o ústavní stížnosti a předložit Soudu první instance Evropských společenství tuto předběžnou otázku: "Lze posuzovat interpretaci restitučních předpisů České republiky - českými soudy, zabraňující možnosti občanů Evropské unie, domáhajících se za užití obecných předpisů občanskoprávních opětovného volného nakládání s jejich kapitálem, kterého se chopila bývalá Československá republika bez řádného nabývacího titulu, jako nedovolené zastřené opatření, příčí se čl. 56 Smlouvy o založení Evropských společenství a čl. 6 Smlouvy o Evropské unii. "
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
V dané věci je nutno poukázat zejména na to, že řadou obdobných ústavních stížností stěžovatele, resp. jeho právního předchůdce se Ústavní soud již zabýval a vesměs je shledal zjevně neopodstatněnými; jako příklad lze uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1312/09. Proto I. senát Ústavního soudu na uvedená usnesení, známá stěžovateli i jeho právnímu zástupci, odkazuje a stručně opakuje to podstatné.
Plénum Ústavního soudu dne 1. 11. 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (i když stěžovatel se závěry tohoto stanoviska polemizuje). Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názory obecných soudů v této posuzované věci se tedy nijak neodchýlily od judikatury Ústavního soudu, včetně zmiňovaného stanoviska. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování o této ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře rovněž zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudu první instance Evropských společenství k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení ES je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, a proto by předložení věci Soudu první instance postrádalo jakýkoliv smysl.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv či svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu