ECLI:CZ:US:2012:1.US.1436.12.1
sp. zn. I. ÚS 1436/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. S. K., Ph.D., advokáta, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, F. Šrámka 1139/2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2012, č. j. 21Co 9/2012 - 14, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2011, č. j. 14 L 352/2011 - 6, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušení jeho ústavně zaručena práva zakotvená v článku 1, 11 odst. 1, 28 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, podle kterého neposkytl po ustanovení opatrovníkem, v ústavu zdravotnické péče umístěné M. M., žádný úkon právní služby podle §11 odst. 1, 2, 3 advokátního tarifu a ani nevynaložil hotové výdaje ve smyslu §13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, z kteréhož důvodu mu nevzniká žádný nárok na odměnu za jím vykonanou práci v rámci řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (§191a - 191g o.s.ř.). Takový závěr považuje stěžovatel za porušující jeho základní právo vlastnit majetek, konkrétně bylo porušeno legitimní očekávání stěžovatele na přiznání odměny za výkon funkce opatrovníka. Stěžovatel upozorňuje, že v případě, že je advokát ustanoven opatrovníkem, činí automaticky další úkony, zejména musí usnesení o zahájení řízení a ustanovení opatrovníkem převzít, následně je prostudovat a zhodnotit další postup v dané věci. V žádném případě tedy nelze akceptovat názor, že činnost advokáta coby opatrovníka spočívá pouze v převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta opatrovníkem umístěného. V případě, kdy nelze poradu s klientem z objektivních či subjektivních důvodů (zejména na straně umístěného) uskutečnit, není možné považovat tuto poradu za nutnou podmínku, bez níž by nemělo být převzetí a příprava zastoupení hodnoceno jako úkon právní služby. Na činnost advokáta, jenž je opatrovníkem umístěného ustanoven, jsou tak ve vztahu k mimosmluvní odměně zcela nesmyslně kladeny vyšší nároky, než na advokáta, jehož si konkrétní osoba sama zvolí. Jde o rozlišování bez rozumných důvodů, a proto o protiústavní nerovnost. Obdobný závěr lze učinit i ohledně paušální náhrady nákladů řízení podle §13 advokátního tarifu, která by měla pokrývat náklady, jež advokátovi v souvislosti s jeho ustanovením vznikají, a to zejména náklady na administrativní činnosti v souvislosti s převzetím a prostudováním usnesení o zahájení řízení a o ustanovení advokáta opatrovníkem, založením, vedením a archivací advokátního spisu, případné náklady na zaměstnance advokáta zajišťujícího tuto činnost, poměrné náklady na provoz kanceláře atd. I kdyby měly být tyto náklady v konkrétních případech relativně nízké, bylo by v rozporu se základními právy stěžovatele, aby je hradil zcela ze svého, aniž by mu byla poskytnuta alespoň minimální kompenzace.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 14 L 352/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2011, č. j. 14 L 352/2011-2, bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče umístěné M. M. Opatrovníkem umístěné pro řízení byl ustanoven podle §191b odst. 2 o. s. ř. stěžovatel. Usnesením ze dne 25. 10. 2011, č. j. 14 L 352/2011-4, Okresní soud v Hradci Králové rozhodl, že umístěná byla dne 22. 10. 2011 převzata do ústavu zdravotnické péče ze zákonných důvodů. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2011, č. j. 14 L 352/2011-6, bylo řízení zastaveno, neboť umístěná byla propuštěna z ústavu zdravotnické péče domů. Výrokem IV. tohoto usnesení nebyla opatrovníkovi přiznána náhrada nákladů řízení s odůvodněním, že neposkytl po ustanovení žádný úkon právní služby podle §11 odst. 1, 2, 3 advokátního tarifu, ani nevynaložil hotové výdaje ve smyslu §13 odst. 1, 3 tohoto zákona. Stěžovatel napadl výrok soudu o nákladech řízení odvoláním, kterému Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 1. 2012, č. j. 21 Co 9/2012-14, nevyhověl a usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (ust. §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny porušit základní práva a svobody.
I bez přihlédnutí ke skutečnosti, že se v dané věci jedná o částku 780,- Kč, tedy o věc zjevně bagatelní, lze konstatovat, že Ústavní soud obecně přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. Ke zrušení příslušného rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo. K dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, může přitom dojít v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli, či tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí zmíněné "kvalifikované vady" nabývat značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 826/06, dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Ve svém napadeném usnesení konstatoval Krajský soud v Hradci Králové, že ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel učinil pro zastoupeného jakýkoli úkon právní služby vyjma převzetí usnesení doručovaným mu soudem. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a má za to, že jím činěné úkony (převzetí věci, její prostudování, založení spisu) je nutno podřadit pod úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) popř. §11 odst. 3 advokátního tarifu. Jedná se tedy o výklad jednoduchého práva, do kterého, jak bylo uvedeno výše, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by interpretace právních předpisů obecnými soudy byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, v daném případě právo majetkové, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je v nyní projednávané věci intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře dává opakovaně najevo, že v případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Na druhé straně částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. Tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity existujícího zásahu.
V dané věci, aniž by Ústavní soud zkoumal, zda jsou skutečně úkony stěžovatele činěné po převzetí opatrovnictví podřaditelné pod úkony právní služby ve smyslu výše citovaných ustanovení advokátního tarifu, dospěl k závěru, že důsledkem výkladu učiněného obecnými soudy není zásah do majetkových práv stěžovatele takové intenzity, která by způsobila porušení jeho ústavně zaručených práv. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Stěžovatel ve své věci přitom nedoložil (např. připojením dalších obdobných rozhodnutí), že se jedná vůči němu ze strany obecných soudů o opakovaný častý postup, jehož důsledky by měly mít v rámci jeho advokátní praxe výrazně negativní vliv na výdělkové poměry stěžovatele jako advokáta.
Jelikož nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně, v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti i aktuálního sociálního a ekonomického postavení účastníka (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu