ECLI:CZ:US:2012:1.US.1576.11.1
sp. zn. I. ÚS 1576/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: PRODET, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Rumunská 1798/1, zastoupeného Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 13, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, čj. 28 Co 901/2007 - 164, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2011, čj. 25 Cdo 2167/2008 - 293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o náhradu škody proti státu, ve kterém jako žalobce neuspěl. Žalobou podanou proti České republice se domáhal náhrady škody ve výši 9,511.344,- Kč vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu odboru výstavby a investic Městského úřadu v Rakovníku (dále jen "stavební úřad"), kterým bylo nedoručení rozhodnutí o odstranění stavby účastníkům řízení a vyznačení doložky právní moci na nepravomocném rozhodnutí. Devíti z deseti účastníků řízení (tedy všem kromě žadatele) stavební úřad toto rozhodnutí nedoručil a neposkytl jim tak lhůtu k podání odvolání. Stavba byla následně odstraněna a jelikož na ní vázlo zástavní právo stěžovatele, vznikla mu v důsledku škoda ve výši 9,511.344,- Kč. Zatímco Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, čj. 4 C 115/2007 - 128, rozhodl, že nárok stěžovatele na náhradu škody je co do právního základu opodstatněn, Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Podle stěžovatele těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze změnil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 9. 2007, čj. 4 C 115/2007 - 128, tak, že zamítl žalobu stěžovatele na vydání rozsudku, kterým by žalovaná Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj ČR byla povinna zaplatit stěžovateli částku 9,511.340,- Kč. Odvolací soud konstatoval, že v předmětném řízení tedy šlo o to, zda stěžovateli vznikla škoda a zda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Přisvědčil stěžovateli v tom, že povinnost obce stanovená v §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, je povinností veřejnoprávní a jde o odpovědnost absolutní a objektivní, tedy bez ohledu na to, zda svoji povinnost splnil i vlastník nemovitosti. V případech, kdy je povoleno odstranění stavby, je povinností vlastníka nemovitosti informovat katastrální úřad o tom, že stavba byla odstraněna. Na základě rozhodnutí o povolení k odstranění stavby katastrální úřad ještě tuto stavbu z katastru nemovitostí nevymaže. Zapíše jen poznámku, že stavba je dotčena pravomocným rozhodnutím k jejímu odstranění.
K nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tedy došlo. Zbývalo vyřešit otázku, zda ke škodě došlo v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Odvolací soud zde, na rozdíl od soudu prvního stupně, příčinnou souvislost neshledal. Konstatoval, že k zániku zástavního práva dochází až zánikem předmětu zástavy, v tomto případě demolicí stavby, jako předmětu zástavy. K zániku zajištění pohledávky, kterou stěžovatel koupil, tedy došlo nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu, ale až dnem zániku zástavy. Jestliže stěžovatel shledává příčinnou souvislost v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu koupil nezajištěnou pohledávku, není jeho úvaha správná. Podle odvolacího soudu je zde příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a porušením povinnosti vlastníka nemovitosti ohlásit katastrálnímu úřadu, že došlo k jejímu odstranění. Dnem odstranění stavby by katastrální úřad vymazal zástavní právo. Jinými slovy to, že nedošlo k výmazu zástavního práva dnem zániku zástavy, zavinil vlastník nemovitosti porušením své povinnosti podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., a nikoliv Městský úřad v Rakovníku porušením povinnosti podle §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel spatřoval újmu v zániku nemovitosti, k níž měl zástavní právo. K likvidaci nemovitosti došlo na základě rozhodnutí stavebního úřadu o demolici stavby. Je proto třeba rozlišit, zda tvrzená újma byla vyvolána tím, že došlo k odstranění stavby jako takovému (tj. že k němu vůbec dojít nemělo) anebo tím, že byla odstraněna předčasně. V prvním případě by šlo o odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, vyžadující, aby demoliční rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost se závěrem, že nemovitost vůbec neměla být odstraněna (to stěžovatel netvrdil). V případě druhém by se jednalo o nesprávný úřední postup spočívající v tom, že bylo postupováno podle nepravomocného rozhodnutí, tedy že k odstranění nemovitosti, k němuž však nakonec stejně mělo dojít, došlo v nesprávné době. Právě tato okolnost pramenící z nesprávnosti úředního postupu musí být ve vztahu příčinné souvislosti s uplatněnou škodou.
Dovolací soud v této souvislosti připomenul svoji ustálenou judikaturu, podle níž ke škodě dochází jen tehdy, kdyby zajištěnou pohledávku bylo možno úspěšně vymoci jen ze zástavy, popřípadě kdyby uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy bylo pro zástavního věřitele - ve srovnání s jinými způsoby úhrady pohledávky - rychlejší nebo spojeno s nižšími náklady (viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1348/2005). Zajištěním pohledávky pomocí zástavního práva se majetek zástavního věřitele nezvyšuje, proto nemá zástavní právo samo o sobě jakoukoliv vlastní majetkovou hodnotu. Právní význam má zástavní právo jen ve spojení se zajišťovanou pohledávkou, a to jen v tom smyslu, v jakém ovlivňuje její "bonitu". Proto také pouhým zánikem zástavy nevzniká zástavnímu věřiteli škoda, neboť v jeho majetkové sféře nenastala majetková újma, která by byla objektivně vyjádřitelná v penězích. V příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím tedy může být jen taková majetková újma, spočívající v tom, že předmětnou pohledávku stěžovatele bylo možno úspěšně vymoci jen ze zástavy, popřípadě že vymožení pohledávky tímto způsobem by bylo pro stěžovatele rychlejší nebo méně nákladné. Nic takového stěžovatel v předmětné věci netvrdil ani neprokazoval, neboť požadoval náhradu škody ve výši odpovídající jím vyčíslené hodnotě odstraněné nemovitosti. Z toho je zřejmé, že taková škoda skutečně není ve vztahu příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí stavebního úřadu. Dovolací soud tedy učinil závěr, že odvolací soud otázku příčinné souvislosti posoudil správně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu, přičemž jeho argumenty jsou v podstatě totožné s těmi, které uplatnil již v průběhu předcházejících stadiích řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen prosazuje svůj vlastní názor na celou věc.
Ústavní soud tedy především zkoumal, zda zmíněnými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Podrobně se zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před soudy této republiky, včetně Nejvyššího soudu, který rozhodoval rozsudkem, a šel tedy do merita věci. V podrobnostech stačí poukázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, částečně reprodukované shora. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu