ECLI:CZ:US:2012:1.US.1609.11.1
sp. zn. I. ÚS 1609/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. Š., zastoupené Mgr. Viktorem Rossmanem, advokátem, se sídlem Na Ořechovce 580/4, 162 00 Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 3 Ads 50/2011, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2010, sp. zn. 4 Ad 42/2010, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí správních soudů. Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 Listiny a měl být porušen rovněž čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, jíž napadala rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 6. 2010, č.j. MHMP 202933/2010 TŘ, jako orgánu II. stupně. Tímto rozhodnutím Magistrát hlavního města Prahy rozhodl o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, č. j. MV/56995/2009/PN ze dne 2. 2. 2010, kterým byly stěžovatelce od 4. 5. 2009 přiznány mimořádné výhody I. stupně pro občany těžce zdravotně postižené do 4. 5. 2014 tak, že prvoinstanční rozhodnutí podle ust. §90 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, změnil tak, že se žalobkyni od 4. 5. 2009 odnímají mimořádné výhody II. stupně pro občany těžce zdravotně postižené a přiznávají mimořádné výhody I. stupně pro občany těžce zdravotně postižené do 31. 5. 2014.
Městský soud v Praze zdůvodnil odmítnutí žaloby poukazem na §34 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1988 Sb., podle něhož obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhoduje o přiznání mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým podle §86 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. Dle §56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb. jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanů těžce zdravotně postižených podle §34 odst. 1 písm. a) - e) téhož zákona. Přezkum správního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto dle §56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., je tedy vyloučen. Soud dospěl k závěru, že se žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, i podle zvláštního zákona vyloučeno, a proto je žaloba podle ust. §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Soud proto žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost zamítnuta. Shledal, že Městský soud v Praze nepochybil, jestliže se opřel ve svém rozhodnutí o §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, jenž stanoví, že ze soudního přezkumu jsou mimo jiné vyloučena rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Platí pak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon [§70 písm. f) s. ř. s.]. Nepřípustnou je pak žaloba tehdy, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je podle s. ř. s. nebo zvláštního zákona z přezkumu vyloučeno [§68 písm. e) s. ř. s.], nepřípustnou žalobu soud odmítne [§46 písm. d) s. ř. s.]. Rozhodnutí o mimořádných výhodách těžce zdravotně postižených osob je tedy ze soudního přezkumu zcela vyloučeno. Městský soud v Praze podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy postupoval správně, pokud žalobu odmítl jako nepřípustnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci procesního vývoje ve věci vytýká Magistrátu hlavního města Prahy, že ve svém rozhodnutí rozhodl způsobem, který nemá oporu v zákoně. V zásadě v prvním stupni odejmul stěžovatelce, podle jejího názoru, mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany II. stupně, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné důvody. Tím mělo dojít ve vztahu ke stěžovatelce k odepření spravedlnosti ve správním řízení, přičemž pochybit měly dále i správní soudy, které odmítly věc projednat.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jsou-li napadeny rozhodnutí správních soudů, které své závěry opřely o §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, a §70 písm. f) s. ř. s., nejedná se podle názoru Ústavního soudu o případ soudní svévole. Obecné (správní) soudy jsou povolány k výkladu právních předpisů, včetně předpisů procesních. Ústavnímu soudu je zároveň z vlastní činnosti známo, že výklad ustanovení o výluce ze soudního přezkumu je v judikatuře Nejvyššího správního soudu v zásadě ustálen (srov. rozsudek ze dne 3. listopadu 2009, sp. zn. 4 Ads 94/2009; rozsudek ze dne 22. září 2005, sp. zn. 6 Ads 50/2004; a contrario rozsudek ze dne 14. září 2011, sp. zn. 3 Ads 110/2011).
Předpisy ústavního pořádku požadují, aby bylo soudem přezkoumatelné každé rozhodnutí správního orgánu, které se dotýká základních práv a svobod (článek 36 odst. 2 Listiny). Z výše uvedeného vyplývá, že v souzené věci nejde o tento případ. Jak konstatoval již Nejvyšší správní soud, Listina základních práv a svobod negarantuje na úrovni ústavního práva v kapitole hospodářských a sociálních práv jakékoli výhody pro osoby se zdravotním postižením, jež jsou obsahem tzv. mimořádných výhod. Tyto skutečnosti pak umožňují soudní výluku jak ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tak čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K těmto závěrům ve vztahu k výluce ze soudního přezkumu v sociální oblasti dále srovnej např. usnesení ze dne 9. října 2008, sp. zn. III. ÚS 1860/08.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu