ECLI:CZ:US:2012:1.US.1621.12.2
sp. zn. I. ÚS 1621/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Střední školy polygrafické, Olomouc, se sídlem v Olomouci, Střední Novosadská 55, IČ 00848778, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 12. 2011, čj. 75 Co 157/2011-83, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, čj. 17 C 6/2011-47, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 19 040 Kč s příslušenstvím, jakož i částku 14 848 Kč na náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 30. 12. 2011, čj. 75 Co 157/2011-83, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu ve vyhovujícím výroku ve věci samé zamítl, a dále vyslovil, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ani před odvolacím soudem. Důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek pasivní věcné legitimace; účastníkem závazkového právního vztahu ze smlouvy o dílo totiž nebyla dle odvolacího soudu žalovaná, ale společnost WASCO SYSTÉM s.r.o.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího soudu; vytýká mu porušení čl. 11 odst. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se neztotožnila se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace. Jednání žalované považuje za zneužití práva v rámci podnikání právnických osob patřících témuž vlastníkovi. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením spatřuje extrémní rozpor; stěžovatelka nesouhlasí s tím, že za zásadní považoval odvolací soud pouze výpověď svědkyně, přičemž ostatní důkazy tvořící ucelený řetěz ponechal bez povšimnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní stížnost je svou podstatou založena na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem; stěžovatelka z provedených důkazů dovozuje jiné, sobě příznivější závěry, než jaké učinil odvolací soud. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Zdejší soud ostatně nesdílí ani závěr stěžovatelky, dle nějž odvolací soud své rozhodnutí založil pouze na výpovědi svědkyně, přičemž ostatní důkazy pominul. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud vyšel nejen z výpovědi svědkyně J. J., ale též z výpovědi J. O. (pověřeného zaměstnance stěžovatelky), z písemné objednávky díla, a vzal v úvahu rovněž obsah požadovaných propagačních služeb. Hodnocení důkazů odvolacím soudem tedy nelze z pohledu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod nic vytknout.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu