ECLI:CZ:US:2012:1.US.1669.12.1
sp. zn. I. ÚS 1669/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem Nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. Nc 357/2011 ze dne 13. 2. 2012, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu s tím, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní lidská práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované zejména čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž žádá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel k věci samé zejména uvádí, že je účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 347/2010. Tuto věc rozhoduje a projednává soudkyně JUDr. Eva Jandová. Předmětem řízení je žaloba o určení existence věcného břemene, kterou proti němu podala L. F. Soudkyně - podle stěžovatele - bez jakéhokoliv zkoumání a znalosti věci, aniž si vyžádala jeho stanovisko, vydala ve věci předběžné opatření, kterým stěžovateli uložila povinnost zdržet se omezování žalobkyně v přístupu a příjezdu motorovými vozidly k nemovitosti v ústavní stížnosti specifikované. Soudkyně bez řádného odůvodnění vyhověla svým rozhodnutím zjevně naprosto nedostatečnému a neoprávněnému návrhu na předběžné opatření, které stěžovatel (žalovaný) vnímal jako silně šikanózní. Návrh na vydání předběžného opatření prý obsahoval pouze řadu zjevně účelových a neoprávněných tvrzení žalobkyně. Uvedené předběžné opatření bylo také následně zrušeno Krajským soudem v Plzni jako zcela nedůvodné. Proto stěžovatel nabyl již v době vydání uvedeného předběžného opatření oprávněné pochybnosti o tom, zda se jedná o nezkušenost soudkyně či o projev její podjatosti. V dalším průběhu řízení se ještě prohloubila stěžovatelova pochybnost o nepodjatosti jmenované soudkyně; tato pochybnost se následně změnila v jistotu poté, co jmenovaná soudkyně vedla jednání ve věci samé. Podle stěžovatele totiž zjevně došlo k manipulaci s protokolem o jednání, neboť svědek K. B. (otec žalobkyně) při jednání před soudem podle stěžovatele vypověděl: "Když jsem se byl podívat v roce 2007 do pozemkové knihy, tak tam věcné břemeno bylo zaneseno." V protokolu o jednání je však uvedeno: "Já sám jsem se o to kdysi zajímal, tak jsem se díval do pozemkové knihy a tam věcné břemeno bylo zaneseno."
Shora uvedený zásah do protokolu o soudním jednání se podle stěžovatele může zdát nepodstatný či zanedbatelný, problém je však v tom, že v naší společnosti se už zjevně tolerují mnohem větší zásahy do soudních či vyšetřovacích řízení. Proto se stěžovatel rozhodl hájit své právo na spravedlivý proces i Ústavního soudu. Stěžovatelův případ si totiž zaslouží stejné pozornosti jako případ, ve kterém by šlo o miliardy. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že v napadeném rozhodnutí je zcela zřejmá evidentní snaha námitku podjatosti pouze obecně alibisticky odmítnout, aniž by se podstatou námitky podjatosti opravdu někdo zabýval, tedy stěžovatelem zmíněnou manipulací s obsahem protokolu o jednání.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech evidovaný pod sp. zn. 6 C 347/2010. Zjistil, že Krajský soud v Plzni rozhodl o námitce podjatosti soudkyně vznesené stěžovatelem svým usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. Nc 357/2011-130 tak, že: "Soudkyně JUDr. Eva Jandová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 347/2010."
Krajský soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel uplatnil námitku podjatosti soudkyně JUDr. Evy Jandové, kterou odůvodnil tím, že s řízením je manipulováno tak, aby směřovalo k vyhovění žalobě. To proto, že návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření bylo vyhověno (Krajský soud v Plzni ho pak následně zrušil). Krajský soud v rekapitulační části usnesení ještě uvedl, že pochybnosti o nepodjatosti soudkyně u stěžovatele (odvíjející se od vyhovění předběžnému opatření) byly ještě prohloubeny, neboť zjistil zásadní rozdíl ve výpovědi svědka K. B. a protokolací této výpovědi učiněnou jmenovanou soudkyní. To svědčí o manipulaci s protokolem, byť stěžovatel nežádal po skončení jednání reprodukci protokolu, neboť si rozpor přepisu jednání se skutečností nepřipouštěl.
Krajský soud rekapituloval i vyjádření soudkyně, o jejíž podjatosti rozhodoval. Ta uvedla, že se necítí být podjatá, účastníky zná pouze z jednání před soudem a nemá žádný subjektivní zájem na výsledku sporu. Ke konkrétní námitce týkající se protokolace jednání ze dne 8. 9. 2011 prohlásila, že ani stěžovatel ani jeho zástupce neměli k protokolaci žádné připomínky, byť protokol diktovala v jednací síni za přítomnosti účastníků.
V souladu s těmito zjištěními pak krajský soud s odkazem na ust. §14 o. s. ř. uzavřel, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům řízení nebo jejich právním zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem vyloučení soudce však nejsou skutečnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Námitka stěžovatele je však v podstatě odůvodněná právě postupem soudkyně v řízení. K tomu, aby byl soudce vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníka (eventuálně ani soudce samotného), ale musí být postaven najisto důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Stěžovatelem uplatněný důvod, z něhož je pochybnost o soudcově nepodjatosti vyvozená, však jednoznačně důvodem k vyloučení z projednávání věci není.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K základnímu právu na projednání věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", Ústavní soud připomíná, že například již v usnesení ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1288/08 odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice (stížnost č. 64935/01; dostupno ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int); v odstavcích 55 a 56 ESLP uvedl, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti a mnohokrát zdůraznil, že musí být nestranné. Nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nutno posuzovat ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v dané věci, druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudce je pokládán za nestranného, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda lze nezávisle na chování soudce na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se proto zvažuje také stanovisko účastníka, jež však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy účastníka považovat za objektivně odůvodněné.
Z napadeného usnesení krajského soudu plyne, že se v intencích uvedených kritérií, se zřetelem na konkrétní podmínky ustanovení §14 odst. 1 a 4 o. s. ř., námitkami stěžovatele dostatečně zabýval a neshledal, že by jmenovaná soudkyně měla ke stěžovatelově věci jiný poměr než úřední. Rovněž přesvědčivě uvedl, že pokud má být podjatost založena stěžovatelem zpochybněným postupem soudkyně, která vyhověla návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření (byť toto rozhodnutí bylo následně krajským soudem zrušeno), lze takovou námitku s odkazem na ustanovení §14 o. s. ř. odmítnout. V tomto ohledu je napadené usnesení řádně a logicky odůvodněno a Ústavní soud nenachází oporu pro úvahu o jeho protiústavnosti. Pokud stěžovatel pochybnosti o nepodjatosti soudkyně dovozuje z údajného posunu při protokolaci výpovědi svědka, pak to nemůže Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu (srovnej číslo listu 113 - 116) nikterak ověřit. Stěžovatel, jak sám v ústavní stížnosti uvádí, reprodukci protokolu skutečné nežádal; i kdyby však ke zkreslené protokolaci v rozsahu stěžovatelem v ústavní stížnosti tvrzeném skutečně došlo, pak je podle Ústavního soudu otázkou, zda by bylo vůbec možno z něj pochybnost o nepodjatosti soudkyně objektivně dovozovat. Stěžovatel totiž kromě proklamace tohoto posunu nic dalšího k němu neuvádí. Ostatně, sám rozdíl mezi oběma formulacemi zásadní není (srov. výše). Nadto, jestliže se vezme jako pomocné vodítko např. jiný protokol sepsaný jmenovanou soudkyní při místním šetření dne 25. 3. 2011, pak i ten působí vyváženě a je z něj patrná snaha soudkyně objektivně zachytit napjaté vztahy mezi stěžovatelem a žalobkyní, jakož i její motivace stran ke smírnému řešení (srov. č.l. 67 - 68).
V ústavní stížnosti tak nebylo shledáno nic, co by kasační výrok Ústavního soudu odůvodňovalo.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách (příp. na základě vyžádaného soudního spisu). Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Za tohoto stavu nevyhověl Ústavní soud ani stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť splnění podmínek ustanovení §74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu