ECLI:CZ:US:2012:1.US.1670.12.1
sp. zn. I. ÚS 1670/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 29. května 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera o ústavní stížnosti M. R., zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 21/2005 ze dne 25. listopadu 2009, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 208/2011 ze dne 13. června 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 1569/2011 ze dne 18. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla stěžovatelka prvým z nich podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby pro trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a trestního zákona, jež měla spáchat jednáním v rozhodnutí popsaným. Druhým ze shora označených rozhodnutí Městský soud v Praze jako soud odvolací odvolání stěžovatelky, která tvrdí, že měla být zproštěna obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu, neboť podle ní nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byla stíhána, se vůbec stal, z důvodů podrobně rozvedených podle §256 trestního řádu zamítl. Následně pak Nejvyšší soud posledním z označených rozhodnutí dovolání podané stěžovatelkou z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny. V podrobně rozvedeném zdůvodnění mj. uvedl, že stěžovatelka svými výhradami - požadavkem, aby byla zproštěna obžaloby proto, že skutek, jenž je jí kladen za vinu, se vůbec nestal - napadla v podstatě učiněná skutková zjištění soudů. Vysvětlil zároveň, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání podaném z důvodu ustanovení §256b odst. 1 písm. g) trestního řádu hodnocen pouze z toho hlediska, zda byl správně právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva s tím, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, a proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo nesouhlas s hodnocením důkazů - jak to učinila stěžovatelka v dovolání - není možno dovozovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Také pokud jde o další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, dovolací soud řádně objasnil, že v souzené věci prvá alternativa tohoto ustanovení - že postupem přezkumného orgánu došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup - nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky podle ustanovení §256 trestního řádu, a to po té, co jej přezkoumal ve smyslu ustanovení §254 trestního řádu, nikoliv tedy postupem podle §253 odst. 1 nebo §253 odst. 3 trestního řádu, na který tato alternativa míří, a dále vysvětlil, že žádná z námitek stěžovatelky nedopadá ani na druhou alternativu uvedeného ustanovení.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka, obdobně jako v dovolání po rekapitulaci proběhlého řízení, provedeného dokazování a jeho hodnocení, spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v podstatě v tom, že soudy I. a II. stupně založily své rozhodování na podle ní zcela nelogickém a odporujícím si hodnocení provedených důkazů a to v té míře, že takové hodnocení lze považovat za projev libovůle, aniž byly jejich úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily, v rozhodnutích uvedeny, dále tvrdí, že odvolací soud řádně rozhodnutí soudu I. stupně nepřezkoumal a nevypořádal se s jejími námitkami a pokud jde o postup soudu dovolacího, je přesvědčena o tom, že nebyl dán důvod pro odmítnutí jejího dovolání, podaného z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatelka dovolává. V posuzované věci soud I. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí uvedl důvody vedoucí jej ke zproštění obžaloby podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu. Odvolací soud měl sice výhrady k části soudem I. stupně provedeného zhodnocení důkazů, resp. s vypořádáním se s některými z nich, šlo však o část dokazování stěžovatelce neprospívající (možnost posouzení těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy), a protože v její neprospěch odvolání podáno nebylo, nebylo možno, jak odvolací soud podrobně rozvedl, toto pochybení soudu I. stupně napravit. Zároveň však jmenovaný soud dostatečně osvětlil, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám stěžovatelky, neboť dalšími důkazy provedenými a citovanými v rozhodnutí soudu I. stupně bylo podle něj jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka se žalovaného jednání dopustila, jak podle odvolacího soudu správně konstatoval soud I. stupně. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatelky obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své odmítavé rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, a to i poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a řada dalších). Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu