ECLI:CZ:US:2012:1.US.1820.12.1
sp. zn. I. ÚS 1820/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Miloslavem Šimaljákem, advokátem se sídlem v Třinci, Beskydská 725/21, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 471 110 763/428 ze dne 23. dubna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Ad 36/2010 ze dne 27. října 2010 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 3 Ads 42/2011 ze dne 21. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost směřující do tamtéž označeného a ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 6. 2010 č. j. 471 110 763/315-AHj, kterým došlo k zamítnutí námitek stěžovatele vůči rozhodnutí téhož orgánu ze dne 23. 4. 2010 č. j. 471 110 763, jímž byla zamítnuta jeho žádost o invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Jak patrno z obsahu napadených rozhodnutí, o přiznání plného invalidního důchodu na žádost stěžovatele, který je občanem Slovenské republiky, žijícím na území Slovenska, rozhodovala Česká správa sociálního zabezpečení s ohledem na to, že sídlo jeho zaměstnavatele ke dni rozdělení ČSFR bylo na území České republiky a aplikovala tak příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, tj. ustanovení §38 odst. 1 písm. a) a §40 citovaného zákona se závěrem, že stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění 5 let ke dni 10. 10. 2006, kdy byl uznán plně invalidním. Uvedený závěr byl následně potvrzen soudy v napadených rozhodnutích. Ve svých právních závěrech - vycházejících ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný, jakož i ze zjištění učiněného z potvrzení nositele pojištění ve Slovenské republice o tom, že stěžovatel žádnou dobu pojištění podle právních předpisů Slovenské republiky nezískal, nepřisvědčily ani správní soud ani soud kasační stěžovateli, dovolávajícímu se Smlouvy uzavřené mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, vydané pod č. 228/1993 Sb. (dále jen Smlouva), v tom, že při aplikaci ustanovení §40 citovaného zákona je možno při zjišťování potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod započíst i dobu, po kterou byl stěžovatel veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce ve Slovenské republice a že v jeho případě lze použít ustanovení §5 odst. 1 písm. n) citovaného zákona. Jak uvedl kasační soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel byl uznán plně invalidním od 10. 10. 2006, tedy po vstupu ČR do Evropské unie a v takovém případě je na místě v prvé řadě aplikace Nařízení Rady (EEC) 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství a nikoliv Smlouvy, přitom ze znění čl. 45 bodu 1 Nařízení nelze dovodit, že by doba pojištění ve Slovenské republice mohla být posuzována podle českých právních předpisů, přitom dodal, že stejným způsobem by musela ČSSZ postupovat, i kdyby bylo možno aplikovat ustanovení čl. 11 odst. 5 Smlouvy, jehož se stěžovatel dovolával, a že v úvahu nepřichází ani aplikace ustanovení §5 odst. 1 písm. n) zákona č. 155/1995 Sb., když podmínky pro získání doby pojištění ve Slovenské republice nemohou být posuzovány podle právních předpisů České republiky.
Proti uvedeným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost formálně splňující zákonem stanovené náležitosti, v níž stěžovatel po rekapitulaci průběhu dané věci, včetně obsahu postupně vydávaných rozhodnutí, dává najevo nesouhlas s názory v rozhodnutích zaujatými, postup soudů považuje za nespravedlivý a diskriminační, poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/04, III. ÚS 252/04 a II. ÚS 405/02 a dále dává najevo přesvědčení o tom, že pokud mu ČSSZ již dříve přiznala nárok na částečný invalidní důchod, nemůže již rozhodovat o tom, zda mu náleží plný invalidní důchod, ale jen o změně důchodu podle §56 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb. Z těchto ve stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy v napadených rozhodnutích dle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole a z pohledu ústavněprávního obstojí. Argumentace Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí v podstatě reaguje na námitky stěžovatele obsažené i v ústavní stížnosti, a proto na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí, zdůrazňujícího nemožnost posuzování podmínek pro získání doby pojištění ve Slovenské republice podle právních předpisů České republiky, lze odkázat. K poukazu stěžovatele na jím označené nálezy Ústavního soudu třeba uvést, že tyto se týkaly skutkově odlišných případů, v nichž byla řešena v poměru k občanům ČR otázka započtení doby jejich zaměstnání získané do 31.12. 1992 u zaměstnavatele, který měl sídlo na území Slovenské republiky. Konečně k tvrzení stěžovatele, že v jeho případě mělo být rozhodováno jen o změně důchodu podle §56 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., Ústavní soud uvádí, že tato otázka v napadených rozhodnutích řešena nebyla, stěžovatel ji v opravných prostředcích neuplatnil a Ústavní soud se jí tedy jako nepřípustnou zabývat nemohl.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu