ECLI:CZ:US:2012:1.US.1908.12.1
sp. zn. I. ÚS 1908/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2012, č. j. KSPL 27 INS 5483/2009, 29 NSČR 12/2012-B-50, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, č. j. KSPL 27 INS 5483/2009, 2 VSPH 127/2001-B-18, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2010, č. j. KSPL 27 INS 5483/2009-B-11, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označených usnesení obecných soudů. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") o potvrzení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále také "soud prvního stupně"), kterým byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh insolvenčního řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako dlužník.
Stěžovatel ve své stížnosti dále uvádí, že podnikal od roku 1990. Koncem roku 2000 si pro potřeby podnikání koupil objekt bývalého pivovaru, který byl ve značně zchátralém stavu a vyžadoval rozsáhlé investice do oprav. V této době měl jeho podnik čítat 18 zaměstnanců a roční obrat činit 27 800 000,- Kč. Na první investice si stěžovatel vzal úvěr ve výši 3 000 000,- Kč, a to od UNION banky, a. s. Další úvěr ve výši 6 000 000,- Kč si vzal od společnosti KV-leasing. Současně se společností ARET J. K. spolupracoval na dodávkách šrotu, a to v řádech tisíců tun. Stěžovatel tedy konstatuje, že v uvedené době se mu v podnikání velmi dařilo a v obchodní spolupráci s partnery měl vybudováno renomé poctivého a korektního obchodníka.
Zvrat v podnikání měl nastat v roce 2003, kdy byl v důsledku bankrotu UNION banky, a. s., v souvislosti s výzvou k vyrovnání zůstatku úvěru ve výši 2 200 000,- Kč nucen panu K. prodat objekt pivovaru, a to za částku 2 500 000,- Kč, přestože znalecký posudek hodnoty tohoto objektu uváděl částku 8 200 000,- Kč. Ke konci roku 2005 byla ze strany pana K. navíc ukončena spolupráce se stěžovatelem, čímž došlo k poklesu jeho obratu nejméně o 6 000 000,- Kč.
Tyto uvedené okolnosti měly vést k zadlužení stěžovatele na částku přesahující 8 000 000,- Kč, přičemž tyto dluhy již nebyl schopen hradit. Proces vyvrcholil podáním insolvenčního návrhu věřitelů a prohlášením úpadku.
Stěžovatel postupu obecných soudů vytýká, že při svém rozhodování o úpadku a jeho řešení nezohlednily skutečné zapříčinění předlužení. Stěžovatel podotýká, že nikdy riskantně neinvestoval. V souvislosti s prohlášením konkursu na jeho majetek s ním obchodní partneři nechtěli obchodovat. Vedle toho byl nuceným prodejem pozemků odepřen jeho přístup k jedinému zdroji pitné vody.
Stěžovatel uznává, že insolvenční zákon na nezavinění úpadku dlužníka nepamatuje. To však podle něj neznamená, že by taková zákonná úprava a postup insolvenčních soudů mohly porušovat ústavně zaručené právo stěžovatele na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
II.
Z ústavní stížnost a napadených usnesení obecných soudů Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2010, č. j. KSPL 27 INS 5483/2009-B-11, byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatele. Prohlášení konkursu bylo odůvodněno jednak tím, že samostatným usnesením bylo rozhodnuto o úpadku stěžovatele, jednak tím, že na přezkumném jednání, které se konalo dne 13. 5. 2010, insolvenční správce navrhl řešit stěžovatelův úpadek prohlášením konkursu, neboť stěžovatel v zákonné lhůtě nepodal návrh na reorganizaci a současně nebyla splněna kritéria pro nepatrný konkurs.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, č. j. KSPL 27 INS 5483/2009, 2 VSPH 127/2001-B-18, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že část argumentace stěžovatele směřovala proti předpokladům pro zjištění úpadku. Stejně tak odvolací soud uvedl, že stěžovatel jako podnikatel nenabídl soudu ani věřitelům sanační způsob řešení svého úpadku, a proto došlo k řešení likvidačnímu. Neuznal ani tvrzení stěžovatele, že prohlášením konkursu dojde k ukončení jeho podnikání. V odvolání pak dle odvolacího soudu nebyly uplatněny žádné další skutečnosti, které by insolvenčnímu soudu umožnily řešení úpadku jiným způsobem.
Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, kdy jako dovolací důvody uplatnil vady řízení a nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní zájem pak spatřoval v zodpovězení otázky, zda lze prohlásit konkurs na majetek dlužníka pouze s ohledem na pouhé naplnění zákonné definice úpadku, bez ohledu na skutečnosti, které mimo dlužníkův vliv způsobily jeho špatný finanční stav. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2012,
č. j. KSPL 27 INS 5483/2009, 29 NSČR 12/2012-B 50, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o své dřívější usnesení ze dne 23. 3. 2011, ve věci
sp. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněného pod číslem 110/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde bylo vysvětleno, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jedině tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka. Stejně tak neuznal tvrzení stěžovatele, že insolvenční soud má při rozhodování o prohlášení konkursu přihlédnout i ke skutečnostem, které mimo dlužníkův vliv způsobily jeho špatný finanční stav. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v insolvenčním řízení netvrdil, že by jako podnikatel splňoval některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace, nebylo možné jeho úpadek řešit jinak než konkursem.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K porušení práv garantovaných čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se Ústavní soud vyjádřil již mnohokrát. K právu na čest např. uvedl, že se uplatňuje ve více sférách, mezi něž lze řadit i sféru občanskou a profesionální (k tomu srov. nález ve věci
sp. zn. IV. ÚS 23/05). Lidská důstojnost je pak spjata s nárokem "každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu" (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2268/07). Obdobně se lze vyjádřit i k právu na ochranu dobré pověsti a jména. Z uvedeného je zřejmé, že neoprávněný zásah do těchto práv může ohrozit postavení osoby jako podnikatele ve vztahu k ostatním obchodním subjektům. Jejich ochrana je pak tak intenzivní, že k omezení není možné dospět činností obyčejného zákonodárství, resp. tato ochrana přímo vyplývá z ústavního pořádku samotného (k tomu srov. nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 453/03). Lze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nesprávné soudní rozhodnutí o úpadku a jeho řešení je způsobilé k zásahu do práv garantovaných
čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nelze však souhlasit s tvrzením, že k takovému zásahu došlo právě v souzené věci. Jak z ústavní stížnosti, tak ani z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by stěžovatel v průběhu insolvenčního řízení nabízel jiné možnosti řešení svého úpadku, než je právě konkurs. Lze dokonce konstatovat, že argumentace stěžovatele spíše než ke zvolenému způsobu řešení úpadku směřuje proti rozhodnutí o úpadku samotnému. To však bylo předmětem jiného, než ústavní stížností napadeného usnesení.
Další argumenty stěžovatele směřovaly zejména ke skutečnosti, že on sám svým jednáním nijak nezapříčinil ani částečně nepřispěl ke svému úpadku. Jeho platební neschopnost měl být naopak způsobena vnějšími vlivy, zejména bankrotem finančního subjektu, jemuž byl zavázán úvěrem, prodejem objektu bývalého pivovaru pod cenou a ukončením spolupráce s dlouhodobým obchodním partnerem. V tomto bodě je však nutno přitakat tvrzením obecných soudů, že v insolvenčním řízení nelze zkoumat tyto skutečnosti přímo nebo nepřímo ovlivňující úpadek dlužníka, resp. způsob řešení tohoto úpadku. Insolvenční řízení totiž primárně nechrání pouze dlužníka, jeho cílem je naopak vyřešení situace více věřitelů, jejichž společný dlužník je předlužen nebo je v platební neschopnosti. Byl-li objektivně daný úpadek stěžovatele skutečně prohlášen, je nutno jej s ohledem na znění insolvenčního zákona i řešit. Insolvenčním zákonem nabízené možnosti řešení úpadku dlužníka jsou buď sanační (typicky reorganizace), nebo likvidační (typicky konkurs). Dle tvrzení insolvenčního soudu lhůta stanovená §318 insolvenčního zákona stěžovateli k navržení případné reorganizace marně uplynula, proto mu v případě neučinění obdobného kroku ani ze strany věřitelů nezbylo, než rozhodnout o prohlášení konkursu. Tomuto kroku tak dle Ústavního soudu není co vytknout.
K argumentaci stěžovatele o likvidačních následcích prohlášení konkursu na jeho další obchodní činnost Ústavní soud uvádí, že již z jeho samotných tvrzení přímo vyplývá, že dluhy a pozdější platební neschopnost nastaly již před zahájením insolvenčního řízení. Nelze tedy uznat, že rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu mělo přímé dopady na jeho dobré jméno v obchodních vztazích.
Pokud jde o vnější vlivy na jeho platební neschopnost, je skutečně pravdou, že na tyto skutečnosti insolvenční zákon při definicí úpadku a jeho prohlášení soudním rozhodnutím přímo nepamatuje. V souzené věci přesto nelze nalézt žádné skutečně relevantní okolnosti, které by insolvenční soud měl při rozhodování o úpadku, resp. o způsobu jeho řešení brát v potaz. Stěžovatel v prvé řadě argumentuje bankrotem UNION banky, a. s., pročež mu byla uložena povinnost okamžitého splacení zbývající části úvěru ve výši 2 200 000,- Kč, což se mimo jiné odrazilo v nutnosti prodat objekt bývalého pivovaru v částce o cca 5 700 000,- Kč nižší, než jak stanovil znalecký posudek. Ústavní soud však z ústavní stížnosti samotné zjistil, že kolem roku 2000 si stěžovatel u společnosti KV-leasing vzal úvěr ve výši 6 000 000,- Kč. Povinnost okamžitého splacení se tak týkala nikoliv částky podstatné. I kdyby bylo možno přitakat argumentu stěžovatele, že povinnost okamžitě splatit úvěr ve výši 2 200 000,- Kč byla vážným zásahem do jeho podnikání, není zřejmé, z jakého důvodu prodal objekt bývalého pivovaru tak výrazně pod cenou. V tomto bodě lze hovořit pouze o pochybení stěžovatele samotného. Dalším výrazným zásahem do jeho podnikání mělo být ukončení spolupráce se společností pana K., v důsledku čeho mělo dojít ke snížení obratu o cca 6 000 000,- Kč. Obchodní vztahy jsou však založeny na bázi autonomie vůle a mimo jiné i profesionality. Nikde nelze spatřovat přímou souvislost mezi ukončením spolupráce a dřívějším poškozením stěžovatele. Stejně tak každý podnikající subjekt si musí být vědom skutečnosti, že obchodní vztahy jsou povahy dynamické, nikoliv statické, a v průběhu času se (i s ohledem na dosahování zisku) mohou měnit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci k porušení práv garantovaných čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu