ECLI:CZ:US:2012:1.US.1984.11.1
sp. zn. I. ÚS 1984/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem Revoluční 66, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 6. 2006 č. j. D 675/2001-287, Nd 191/2001, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2008 č. j. 17 Co 13/2007-392, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 č. j. 21 Cdo 2256/2010-478, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.
Napadeným usnesením okresního soudu byla určena obvyklá cena majetku zůstavitelky B. H. (výrok I.) a bylo potvrzeno, že veškerý majetek patřící do dědictví v usnesení přesně uvedený nabyla na základě závěti stěžovatelka (výrok II.).
V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že zůstavitelka zemřela jako vdova, byla bezdětná. Zanechala závěť, v níž odkázala veškerý majetek K. K. a "zajišťuje doživotní užívání domu a pozemku P. S." Při stanovení aktiv vycházel okresní soud z tvrzení účastníků řízení, při ocenění majetku pak vyšel ze zpráv peněžních ústavů, znaleckých posudků a tvrzení účastníků. Do aktiv dědictví nebyl zahrnut dům čp. XX v T., neboť v dědickém řízení vlastnické právo k němu zůstalo mezi účastníky sporné. Okresní soud v této souvislosti zmínil listiny, nacházející se ve spise a reprodukoval stanoviska účastníků řízení ohledně dané nemovitosti. Dospěl k závěru, že listiny si vzájemně odporují, stejně jako tvrzení účastníků. Postupoval proto podle §175k odst. 3 o. s. ř. a k tomuto majetku nepřihlédl. Okresní soud potvrdil nabytí dědictví K. K., a to ohledně majetku, který byl mezi účastníky nesporně majetkem zůstavitelky v době jejího úmrtí.
Proti usnesení okresního soudu se odvolala stěžovatelka. Namítala, že zůstavitelka jí závětí mimo jiné odkázala dům čp. XX v T., svůj rodný dům, který spolu s manželem B. ze společných prostředků přestavovala a který užívala až do své smrti. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že dům není zahrnut do dědictví. Poukázala na držbu této nemovitosti zůstavitelkou po dobu přesahující 10 let a opírající se o listiny v řízení předložené. Stěžovatelka uvedla, že podává žalobu o určení vlastnického práva k dané nemovitosti.
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně napadeným usnesením potvrdil.
V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl: "Soud má sice v řízení o dědictví povinnost zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů účastníky nenavržených), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasív (jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasív v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř tak omezuje v dědickém řízení užití obecného ustanovení §120 o.s.ř., k němuž je ve vztahu speciality. Sporností aktiv nebo pasív dědictví se ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popř. dluhy patřily zůstaviteli. Soud pak v řízení o dědictví neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli; zjistí-li, že sepsání věci nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví nebo dluhu do pasív dědictví je po skutkové stránce mezí účastníky sporné, omezí se - aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti, nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec zhodnotil - jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhu a čisté hodnoty dědictví, popř. výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.3.2007, sp. zn. 21Cdo 1830/2006), Okresní soud se při rozhodování v této věci správně omezil na zjištění spornosti části aktiv a pasív po skutkové stránce mezi účastníky. Tvrzení účastníků tohoto řízení o skutečnostech rozhodných pro posouzení vlastnického práva zůstavitelky k nemovitosti čp. XX v T., stejně tak k eventuální pohledávce Ing. K. vůči zůstavitelce jsou rozdílná a rozporná a soud prvního stupně nebyl oprávněn tento spor mezi účastníky řešit. Ostatně sama odvolatelka ve svém odvolání naznačuje, že podá žalobu na určení vlastnického práva k dané nemovitosti. Ve smyslu §8 zákona č. 99/1993 Sb., v platném znění, nepochybil okresní soud v tom smyslu, když do aktiv dědictví pojal práva a povinnosti z přesně uvedeného stavebního spoření sjednaného zůstavitelkou.".
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud uvedl, že závěr odvolacího soudu o nezahrnutí domu čp. XX v T. do dědictví je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, a tuto judikaturu i příkladmo citoval.
II.
Stěžovatelka ústavní stížností navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její základní právo dle čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že dům čp. XX v T. nebyl zahrnut do dědictví. Dle svého názoru předložila soudu dostatek právních i faktických argumentů a důkazů, o které opírá svůj dědický nárok. Dědické řízení rovněž dle stěžovatelky trvalo neúměrně dlouho.
III.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.).
O takový případ se však, jak patrno z níže uvedeného, v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byl totiž nesouhlas stěžovatelky s tím, že dům čp. XX v T. nebyl zahrnut do dědictví. Obdobnou otázkou se však Ústavní soud již v minulosti zabýval.
Ústavní soud kupříkladu v usnesení ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. I. ÚS 497/08 konstatoval: "Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelovy námitky k určení rozsahu majetku tvořícího dědictví, přitom je zřejmé, že se týkají takového majetku, jehož zařazení do dědictví je mezi dědici sporné. Stěžovatel evidentně nehodlá respektovat nespornou povahu dědického řízení, tudíž že pro takové situace obsahuje obč. soudní řád adekvátní konstrukce, které umožňují spor vyřešit. Především jde o ustanovení §175k odst. 3 podle něhož se soud (sc. soud, který vede dědické řízení) omezí jen na zjištění spornosti aktiv a pasiv a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví k nim (tedy ke sporným aktivům a pasivům) nepřihlíží. Dědici však v takovém případě mají možnost, aby se svých práv domáhali žalobou mimo řízení o dědictví (bez ohledu na stav dědického řízení, tj. jak v průběhu dědického řízení, tak po jeho skončení), a to ve smyslu §175y odst. 1 obč. soudního řádu. V průběhu dědického řízení byl stěžovatel na uvedené možnosti upozorněn, jestliže je nevyužil, nemůže namítat zásah do práva na spravedlivý proces, potažmo ani na ochranu majetku, který by mohl zdědit, jestliže by záležitost nebyla mezi dědici sporná. Je proto na stěžovateli, aby v duchu zásady vigilantibus iura využil ty právní instrumenty, které jsou určeny k ochraně jeho práva. Za této situace je podaná ústavní stížnost zjevně nevhodným prostředkem, který nadbytečně zatěžuje soudní soustavu.".
Citované usnesení (jeho argumentace a závěry) dopadají i na nynější ústavní stížnost. Proto na ně Ústavní soud odkazuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opomíjí kruciální argument obecných soudů ustanovením §175k odst. 3 o. s. ř. Z něho je zřejmé, že s ohledem na rozdílnost a rozpornost tvrzení účastníků řízení o vlastnickém právu k domu čp. XX v T. nebyly soudy oprávněny tento spor mezi účastníky v dědickém řízení řešit. Ostatně, stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by mezi účastníky řízení spor o vlastnickém právu k domu čp. XX v T. nevznikl; důsledně vzato se vlastně domáhá toho, aby soud v dědickém řízení tento spor vyřešil (v její prospěch), byť by to bylo v rozporu s ustanovením §175k odst. 3 o. s. ř., které ústavně nekonformní není.
Stěžovatelka též namítá, že dědické řízení trvalo neúměrně dlouho a tvrdí porušení svého základního práva na přiměřenou délku řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
K této námitce Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě by se jednalo o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (v podobě průtahů v řízení). Ten však lze ústavní stížností napadnout, jen pokud je aktuální, respektive stále trvá. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatelky již bylo ukončeno, uvedená podmínka v jejím případě splněna není. Stěžovatelka se ochrany svého práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny může domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Z toho vyplývá, že tato námitka stěžovatele je námitkou nepřípustnou (srov. obdobně např. usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3692/10).
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu